V mém věku mě to šokovalo!

Stárneme a tak odpadávají věty, které můžeme slyšet. Například mně ve čtyřiceti nikdo neřekl, holčičko, už chodíš do školy? I proto mě to, co jsem uslyšela, šokovalo tak, že mě to ve vteřině vrátilo do poloviny padesátých let.

Na otočku jsem přijela autobusem před kolínskou nemocnici, za chvíli jsem byla v kartotéce před rentgenem, během pár minut jsem seděla před kabinou číslo 1, za dvě minuty mě zavolali do kabinky, svlékla jsem se, zavolali mě na rentgen, za další dvě minuty jsem byla hotová a při pohledu na hodinky jsem zjistila, že autobus z nemocnice na Zálabí mi jede za dlouhých dvacet minut!

Půjdu na zastávku, řekla jsem si, a zavolám tchyni, které bylo koncem září 97 let a do jabloneckého penzionu, kde žije už druhým rokem, jí volám každý den.

Na zastávce autobusu naproti vchodu do nemocnice byl stržený jízdní řád. Mám pocit, že to dělají cholerici ze vzteku nad tím, že jim autobus ujel před nosem, nebo hlupáci, kteří slyšeli, že jména hloupých na všech sloupích, a protože si myslí, že na jízdních řádech se píše o nich, radši ho strhnou.

Se starší dámou, která seděla na lavičce, jsme navázaly okamžitě oční kontakt, společně jsme vydedukovaly, kdy nám autobus pojede, já pak šla kousek od lavičky zavolat tchyni, a když jsem se vrátila a sedla si vedle starší dámy, uslyšela jsem ji, jak říká, víte, že vás znám jakou malou?

Jak jsem už napsala, hodilo mě to do poloviny padesátých let, kdy jsem byla opravdu malá, a protože z dětství mám jenom dvě fotografie z ateliéru od fotografa, okamžitě jsem začala té starší dámě závidět, že si mě pamatuje tak, jak se já sama neznám!

„Já vás znám! Vím, že jste pracovala v divadle! Já tam občas dělala křoví, když bylo potřeba! A čtu vás! A vaše teta Eva pracovala v mlékárně! A vy jste tam za ní chodili s bráškou a s maminkou a někdy i s babičkou!“

Před očima se mi objevila rampa v mlékárně, teta Eva stála pod ní a házela velké bandasky, plné mléka, na rampu. Kolik té starší dámě mohlo být, proboha?! Vypadá nádherně!

„Moji rodiče v mlékárně pracovali a bydleli jsme na tou rampou! A já na ni koukala z okna a měla jsem o všem přehled!“

A už to jelo! Teta Eva, její syn Honza, který byl malý, když Eva ovdověla, pak se jí z druhého manželství narodil syn Pepík, o tom jsme mluvily hodně, pak mi starší dáma řekla, že teď bydlí kousek od Honzy, kterému umřela jeho Anička, já jí říkala kdy umřela Eva a moje maminka, starší dáma vzpomínala na Evu, jak byla milá, usměvavá a pak jsme znovu mluvily o Pepíkovi, a o jeho Blance, i o mé mamince, mezitím přijel autobus, my nasedly a pořád jsme si povídaly, a mně to nedalo, a zeptala jsem se, kolik je jí let, ona řekla, že je ročník 1941, je tedy o devět let starší, a už jsme obě počítaly, kolik jí bylo, když se na mě, pětiletou, dívala z okna nad rampou v mlékárně, a já pak musela vystupovat, tak jsme se rozloučily a já přešla na chodník, kolem kterého musel autobus za chvíli projet a začala jsem mávat, i když jsem ještě starší dámu neviděla, ale když autobus kolem mě projížděl, ona mávala také a tak jsme se na sebe obě usmívaly a mávaly... a já si pak vynadala, že jsem jí nedala navštívenku, kde mám číslo mobilu, ale pak jsem si vzpomněla, že říkala, že z Jateční ulice, kde bydlí, jezdí na Zálabí k řezníkovi, takže možnost, že se na Zálabí potkáme, existuje, a protože jsme na sebe měly štěstí jednou, budeme ho mít určitě i podruhé!