Už přezubujete?

Posledních několik let jsem při večerních procházkách s naším drsnosrstým jezevčíkem relaxovala. Oba jsme šli pomalu kolem našeho baráku, nikoho jsme si nevšímali, já si přemýšlela a Atík byl rád, že vůbec jde.

Když nám loni před Vánoci odešel, bylo mu víc jak sedmnáct let.

Koncem ledna jsme si domů přivezli Baxíka, dvouměsíční štěně... drsnosrstého jezevčíka.

Naše životy se převrátily vzhůru nohama, v domácnosti zavládl chaos a nelad a vše ovládlo malé štěňátko, které nešlo nemilovat.

Na všechno jsem si zvykla. Na všechno. „Vychytala jsem mouchy“ ve všech nečekaných situacích, které nás potkávaly.

Bránila jsem Baxíka doslova tělem, když nám překousal kabely k počítači a k televizi a pan Fuchs si to s ním chtěl vyřídit.

Důsledně jsem ho učila mnoha věcem a většinou jsem byla úspěšná. Zvykla jsem si na všechno a Baxík si pomalu zvykal na nás.

Ze začátku jsem se sice bála jít domů, co zase provedl, ale teď se domů těším, protože mě bude vítat, olizovat a pak si bude hrát co nejblíž u mě a pořád na mě bude koukat a bude za mnou po bytě chodit jako… pejsek.

Ale víte, na co si nemůžu zvyknout? Na povídání s ostatními pejskařkami. Za ty roky se stárnoucím Atíkem jsem si odvykla a teď s Baxíkem jsem do toho vlétla doslova po hlavě!

Když mám od deseti hodin v Činoherním klubu zkoušku, vstávám po šesté. Jdu s Baxíkem na procházku, stačím nakoupit, uklidit i připravit do ledničky oběd panu Fuchsovi. Včera jsem se před osmou rozloučila s Baxíkem i s panem Fuchsem a pospíchala jsem na autobus.

Před domem jsem pozdravila sousedku, která má také štěňátko, a když jsem chtěla zahnout na autobus, zachytila mě její otázka.

„Už přezubujete?“

Zateplujeme náš dvanáctiposchoďový dům, tak jsem rychle pátrala v paměti, jestli se ten výraz nevztahuje k nějaké technice zateplování, ale nic mě nenapadlo, a slušnost mi velela, abych se zeptala, i když čas mi neúprosně běžel.

„Co jestli děláme?“

„Jestli se už Baxíkovi mění zoubky!“

„Jojojo,“ odpověděla jsem a pelášila k autobusu a za sebou jsem slyšela hrdé ujišťování.

„Nám taky! Nám taky!“

Když jsem jela autobusem k nádraží, uvědomila jsem si, že jsem se ani ve svých skoro sedmdesáti letech nezměnila! Jsem pořád stejná, jako jsem byla se svými dětmi! Nesdílela jsem jejich zoubky a nesdílím ani zoubky Baxíka! A navíc to slovo?! Přezubovat?! V životě jsem to neslyšela!

Dala jsem k dobru přezubování známým ve vlaku a ani oni to nikdy neslyšeli. Když jsme se sešli ve zkušebně Činoherního klubu, zopakovala jsem přezubování ještě jednou a opět se všichni podivovali, co to je.

A pak se ze svého místa v rohu zkušebny ozvala suše naše inspicientka Janinka, která ve volném čase provozuje kočičí útulek.

„Existuje to. Je to terminus technicus. Znamená to výměnu zubů.“