Úkol, který má budoucnost

Luboše jsem poznala u nás ve firmě, rok jsme spolu chodili, a když jsme se rozhodli, že spolu budeme bydlet, rozjeli jsme se jednou v sobotu za jeho rodinou.

Strašně jsem se těšila. Na jeho rodiče, o kterých mluvil s úctou a láskou, na jeho sestru a její tři děti, i na Lubošova švagra.

Po dvou hodinách jízdy jsme zastavili na benzínové pumpě a Luboš šel koupit něco k jídlu. Všimla jsem si skupinky mladých lidí, vesele se špičkovali a já si vzpomněla na dobu před třemi lety, kdy jsem končila vysokou školu…

… Scházeli jsme se tehdy s partou vysokoškoláků v restauraci, která patřila rodičům našeho kamaráda. Popíjeli jsme, probírali školu, ale hlavně jsme plnili úkoly, které pro nás vymýšlel Hlavoun, jak jsme říkali Pavlíkovi, který studoval stavařinu. Jednou jsme se tam zase sešli a Hlavoun ukázal na mě.

„Dneska mám úkol pro Lenku. Cítím, že tentokrát to bude úkol, který má budoucnost.“ Kývl ke stolu, kde seděli čtyři tatíci. Byli sice jenom o pár let starší než my, ale bylo na nich vidět, že už mají rodiny, manželky, děti, domy, hypotéky.

„Takže! Jsi prostitutka, Leničko. Jednoho z nich musíš ulovit. Řekneš mu, kolik bereš za jedno číslo a že máš pokoj tamhle za těmi dveřmi.“

Hlavoun ukázal na dveře s cedulkou PRIVAT. „On s tebou za ty dveře musí vejít. Tak co, jdeš do toho?“ Přikývla jsem.

„Máš na to půl hodiny,“ upřesnil, zapnul stopky a pak si mě už zdánlivě nikdo nevšímal. Vstala jsem a šla jsem směrem k výčepu. Vyzývavě a pomalu. Když jsem procházela kolem stolu tatíků, přitiskla jsem se na židli toho nejhezčího tak, že mi musel uhnout. Naklonila jsem se k němu.

„Pardon! Omlouvám se! To je přímo osudová přitažlivost! Málem jsem na vás spadla!“ Nalehla jsem mu na záda a objala jsem ho. „Omlouvám se ještě jednou, ale je to silnější než já! Jste mi strašně povědomý! Neviděli jsme se už někdy?“ Zavrtěl hlavou.

„Myslím, že ne.“

Nesnažil se dostat z mého objetí, naopak, trochu se ke mně přitiskl. Smyslně jsem si olízla rty.

„Škoda, že se neznáme. Chtěla jsem vás pozvat do svého pokojíčku…“ Kývla jsem na dveře s cedulkou PRIVAT a vrátila jsem se k našemu stolu.

„Napůl splněno,“ ucedila jsem koutkem úst. Tatík ze mě nespouštěl oči, a když se zvedl, a šel na WC, vystartovala jsem za ním. Čekal na mě v chodbě a chtěl mě obejmout a políbit.

„Nelíbám se. A sex s ochranou tě bude stát patnáct stovek. Ano?“ Přikývl. „Mám pokoj tady nahoře. Až půjdu ke dveřím, na kterých je napsáno PRIVAT, pojď za mnou.“

Zase přikývl a já se vrátila k našemu stolu a kývla jsem na Hlavouna.

„Čas?“

„Běží ti třináctá minuta, Leničko.“

Když se tatík vrátil z WC, počkala jsem pět minut, pak jsem se zvedla a pomalu jsem šla ke dveřím s cedulkou PRIVAT. Tatík se zvedl také. Vešel za mnou do krátké chodby, odkud vedly schody nahoru, a čekal, co bude. Usmála jsem se.

„Promiň. Rozmyslela jsem si to.“

Vyšla jsem zpátky do lokálu, tatík za mnou, já se vrátila ke stolu a Hlavoun zaklapl stopky.

„Dvacet pět minut. Vyhrála jsi, Leničko.“ Přijímala jsem gratulace, a když jsem se za chvíli podívala, co dělá tatík, u jeho stolu už nikdo neseděl…

… „Lenko! Nespi! Koupil jsem ti kuřecí bagetu!“ Přede mnou stál Luboš a podával mi jídlo. „Pití jsem už dal do auta.“

Najedli jsme se a jeli jsme dál. Luboš mi nadšeně vyprávěl o sestře, jaký má se švagrem ideální vztah, jaké mají nádherné děti, a já s úsměvem přikyvovala. Ano, ano, tohle čeká i nás.

Lubošova rodina nás čekala před domem. Objala jsem se s jeho rodiči, jeho sestra mě dlouho držela v náručí, pak se s námi přivítal i synovec a obě neteře a nakonec vyšel z domu i Lubošův švagr.

Hned jsem ho poznala. Byl to tatík, který by šel před třemi lety se mnou do privátu. Za patnáct stovek.

Hlavoun měl tehdy pravdu. Vymyslel úkol, který má budoucnost…