Ty vole, já mám pé em es jak krávu...

… Když jsem tuhle hlášku uslyšela v narvaném kupé pátečního odpoledního rychlíku z Prahy do Brna, zbystřila jsem. Dívenka s blonďatým mikádem seděla přímo naproti mně, takže naděje, že se dozvím, co to pé em es je, byla velká...  

„Já měla pé em es před tejdnem a myslela jsem, že mě táta zabije,“ usmála se chápavě na blondýnku její rezavá kamarádka a pak se rozesmála. „Furt něco chtěl, tak jsem ho v duchu někam poslala, ale von to uslyšel a honil mě kolem baráku!“

„Já bych chlapům přála polovičku mýho pé em es a vezli by je do nemocnice!“

„Chlapi nemaj představu, co ženský musí s pé em es vytrpět!“

Já vím, že je neslušné poslouchat, co si druzí povídají, ale zrovna tak je neslušné povídat si tak nahlas, že vás slyší i ti, co sedí s vámi v narvaném kupé, protože vás prostě nejde neslyšet. Fakt je, že tuto neslušnost většinou vítám, protože se díky ní ve vlaku často dozvím věci, které bych se jinde dozvědět nemusela, to vám tedy, jako dojížděčka od roku 1994 na trati Kolín - Praha a zpět, mohu 100% zaručit!

A tak jsem ty dvě dívky, co seděly naproti mně, pozorně poslouchala dál, a jejich pé em es mi pěkně vrtalo hlavou. Co to je? Znám to? Mám to taky? Proboha?! Třeba mám pé em es taky, a ani o tom nevím?!                                                                                                                         

Bohužel, dívenky začaly mluvit o nějakém Danovi, který přišel na ples se svojí novou holkou, ale z plesu odešel s tou starou, a o pé em es jsem se už nic bližšího nedozvěděla. Zeptala jsem se večer dcery, protože jsem tušila, že vlakové pé em es bude znát, a Rita se na mě podívala pohledem, kterým se na mě dívá často.                                                              

"Si děláš srandu, nebo jsi tak blbá?“                                                                                                                

Ano, přesně takhle se na mě dívá naše éterická, půvabná slečna inženýrka! Když jsem jí nedávno řekla, jak si tenhle její pohled překládám, popřela to, urazila se, pět minut se mnou nemluvila, a stejně na mě takhle kouká dál.

„Mami, ty nevíš, co to je pé em es!?“ Udělala jsem na ni stejný pohled, jakým častuje ona mě.                                                                                                                                      

„Asi bych se, Ritunko, neptala, kdybych to věděla.“

„To je přece, P R E M E N S T R U A Č N Í  S Y N D R O M,“ artikulovala pomalu, protože jí bylo jasné, že mi bude chvíli trvat, než si to přeložím do slovníku stařenky, která se narodila přesně v polovině minulého století.

„Aha. Děkuju.“ 

Byla jsem spokojená. Zase jsem o něco chytřejší. A protože teď už vím, co je to pé em es, můžu vám říct jednu úsměvnou historku, starou třicet let, o které jsem dodneška netušila, že se týká právě pé em es! Ale pozor! Ne ledajakého pé em es! Alespoň uvidíte, že stařenky nejsou žádná béčka!

Měla jsem kolegyni, která si v podstatě furt stěžovala, že špatně spala, že je nervózní, bolí ji hlava a pokaždé skončila tím, že to buď má dostat, nebo to zrovna má, nebo má po tom. Jednou jsem to už nevydržela.                                                                                                          

„Prosím tě, ty si pořád stěžuješ na menstruaci, jako kdybys menstruovala celý měsíc!“ Chvíli přemýšlela a pak přikývla.                                                                                                                  

„A víš, že jo? Já to mám vlastně furt!“