Ty nás nerozvedeš! Ty tedy ne!

Většina z vás se určitě už někdy, méně nebo více, zamotala do rozvodových problémů svých kamarádů.  A vsadím se, že většině z vás se to hrubě nevyplatilo…

Vzpomínám si, když mě Oldřich pozval na první oběd, který jeho Vanda – novomanželka, vařila v jejich novém bytě. Bylo to pečené kuře a bylo to v roce 1973.

S Oldřichem jsme se poznali dva roky před tím, v kolínské transfuzní stanici, kam jsme chodili jednou za čas dávat krev. Tehdy se za odběr dávaly dvě stovky, a když uvážíte, že dámské lodičky stály sto třicet korun a můj plat v divadle byl osm set, byly tyhle dvě stovky příjemným přilepšením k mému, neustále minusovému, měsíčnímu rozpočtu.

Spřátelili jsme se. Mezi dárci krve vznikala na několik hodin příjemná atmosféra, souznění, příjemné krevní spiklenectví uprostřed totality, jeden za všechny, všichni za jednoho. Všechny nás čekal odběr krve, všichni jsme si po něm snědli párek a vypili skleničku vína, všichni jsme dostali zmíněné dvě stovky a před nemocnicí jsme se všichni rozešli. Krevní spiklenectví skončilo.

S Oldřichem, který byl o pět let starší, jsme měli do města stejnou cestu, a i když nebyl můj typ, brala jsem seznámení s ním jako příjemné zpestření. Konečně někdo, kdo nepracuje v divadle…

Když jsme tehdy snědli to první upečené Vandino kuře, které mi chutnalo, a na rozdíl od Oldřicha, jsem jí ho mockrát pochválila, šel mě doprovodit před dům a u schránek po mně vyjel.

„Ty tak krásně voníš…“

„Co šílíš,“ setřásla jsem ho ze sebe jako mravence z ruky. „Upaluj k Vandě!“

Neurazil se. Od té doby po mně vyjížděl i před Vandou.  A já ho ze sebe furt setřásala jako mravence.

On: „Ty máš krásné vlasy!“

Já: „Zato ty budeš mít za chvíli pleš!“

On: „Jak jsi nádherně štíhlá!“

Já: „To je z pravidelného sexu. To ty neznáš.“

On: „Dovedu si představit, jak bych tě svlékal…“

Já: „Už jsem dneska zvracela!“

Ano, doslova jsem ho ponižovala, ale jemu to nevadilo. Ani Vandě to nevadilo. Culila se. Měla ho ve svých devatenácti letech za boha, nicméně ji bavilo, když její božstvo někdo urážel. Je pravda, že nebyla moc hezká. Hubená, vlasy stažené do přísného ohonu, orlí nos, brýle. Neuměla se obléknout, ani ji to nebavilo. Přes den byla kancelářská myška a doma na sebe hodila zástěru a stala se z ní manželka.

A pak šly roky, jeden za druhým. Narodily se jim dvě dcery. Mně se narodil syn a dcera. Pořád jsme se navštěvovali. A Oldřich po mně furt vyjížděl a já ho furt ze sebe setřásala jako mravence. A Vanda se furt culila.

Když bylo jejich dcerám kolem dvaceti let, Oldřich si našel milenku. Všechny nás šokoval. Nevyjížděl totiž jenom po mně, vyjížděl po každé ženské, která se dostala do jeho blízkosti.  Všechny jsme si to řekly a všechny jsme si myslely, že to je tak asi všechno, na co se zmůže.

Víte, my ženy ze svých zkušeností víme, že chlap, který „o tom“ mluví, většinou „v tom“ není žádný zázrak… A Oldřich naše zkušenosti potvrzoval. Zvlášť, když si Vanda občas postěžovala, že ona by chtěla, ale Oldřich nechce…

Když už jsme o jeho milence všichni věděli, přišla k nám Vanda na návštěvu. Stála u okna, zády ke mně a plakala. Vzpomněla jsem si na těch dvacet let, kdy ji neustále ponižoval. To my jsme byly krásné, voňavé, štíhlé, svůdné, sexy! My jsme byly chytré, zajímavé, nápadité. Zatímco ona byla šmudla z kuchyně.

„Co mám dělat? Co mám dělat?“

Bleskurychle jsem vystřelila šíp, namočený v ženské pomstě.

„Rozveď se s ním! Za to, jak se k tobě dvacet let choval, si nic jiného nezasluhuje!“

Otočila se na mě, oči plné slz.

„Proč mi to udělal? Proč? Přece jsme měli tak šťastné manželství…“

Milenka Oldřicha za měsíc vyhodila, vrátil se zpátky k Vandě a jsou spolu šťastní dál. Vanda mi neodpustila, že jsem jí radila rozvod, a když jsme se několikrát potkaly a ona dělala, že mě nevidí, přestala jsem ji vidět také...

Příběh mého známého je daleko jednodušší. Jeho kamarádi, manželé, začali mít problémy. Nejdřív si s ním promluvila Ona.  Můj známý jí na všechno přitakal. A v ničem jí neporadil.

„Já vás mám rád oba,“ řekl jí, když se loučili.

Pak si s ním promluvil On. I jemu můj známý na všechno přitakal. A také mu v ničem neporadil.

„Já vás mám rád oba,“ řekl mu, když se loučili.

Za týden ho oba pozvali do hospody. Přišel tam. Když viděl, že Oni už tam sedí a drží se za ruce, zaradoval se.  Když se posadil proti nim, On řekl:

„Ty nás nerozvedeš! Ty tedy ne!“

Jejich přátelství skončilo. Manželství pokračuje dál.

Řekněte sami, mám pravdu, když jsem na začátku napsala, že většina z vás se určitě už někdy, méně nebo více, zamotala do rozvodových problémů svých kamarádů, a že se vsadím, že většině z vás se to hrubě nevyplatilo?