Ty jsi polní hraboš, ale já jsem člověk! Citlivý člověk, který miluje lidi!

Jela jsem z kolínského nádraží autobusem domů. Těch dvou mužů jsem si všimla už na zastávce. Mohlo jim být kolem čtyřicítky, jeden byl svalovec, druhý vypadal zajímavě. Jako by byl od divadla.

I podobně mluvil. Sice poněkud nahlas, ale zajímavě, vtipně. Kdybych věděla, co přijde za chvíli, určitě bych si zapamatovala, co říkal. Ale já to nevěděla.

Když jsme přijížděli k zastávce u divadla, oba muži se přesunuli k sedadlu přes uličku, kousek ode mě, a asi dvacetiletý mladík rychle vstal. Zdálo se, že je chce pustit sednout.

„Jen seď. Seď,“ řekl ten, co vypadal zajímavě.

„Já ale vystupuju,“ odpověděl mladík.

„Nevystupuješ. Jedeš dál s námi,“ odpověděl ten, co vypadal zajímavě.

Mladík stál mezi nimi a oba muži se s ním uličkou mezi sedadly přesunuli vedle mě.

„Půjčil jsem ti peníze,“ řekl ten, co vypadal zajímavě. „Nevrátil jsi mi je.“

„Řekl jsem, že ti je vrátím, až je budu mít. Ale neměl jsem je.“

„A proč jsi mi nezavolal?“ Mladík mlčel. „Sehnal jsem ti práci,“ pokračoval ten, co vypadal zajímavě. „Dělal jsem ti svačiny. Je to pravda?“ Mladík přikývl. „Řekni, že je to pravda.“

„Je to pravda,“ souhlasil mladík

„Ale jsi polní hraboš. Jsi polní hraboš, ale já jsem člověk! Citlivý člověk, který miluje lidi.“

Vjeli jsme na starý most a přejížděli ho na Zálabí.

„Teď budeme vystupovat. Nesnaž se utéct,“ řekl ten, co vypadal zajímavě a pak si oba, on a svalovec začali natahovat rukavice. Nebylo to příjemné. Měla jsem také vystupovat, a říkala jsem si, jestli nemám jít ke druhým dveřím. Ale pak jsem si řekla, kašlu na to. Vystoupím s nimi.

Autobus zastavil, dveře se otevřely a já měla strach. I mladík měl strach.

„Neboj se, nezmlátím tě,“ zasmál se ten, co vypadal zajímavě a mně i mladíkovi se ulevilo. Všichni jsme vystoupili.

Ti tři zůstali stát na zastávce a já šla domů. Asi po třiceti metrech jsem se nenápadně otočila. Stáli tam pořád.