Trochu jiná "Ptákovina" Milana Kundery

Divadelní hra Ptákovina od Milana Kundery, se nikde na světě hrát nemůže, protože onen kosočtverec, o který v této hře jde, známe jenom my.

Dnes mi přišel e-mail od mé kamarádky Milušky a v něm příběh. Pobavil mě hodně a jediné negativní, co jsem pocítila, byla nepatrná závist, že jsem v tom kupé neseděla také. Takže znovu upozorňuju, nejsem autorka, neseděla jsem v tom kupé, nemám s tímhle příběhem nic společného a jeho autorství si tedy v žádném případě, nepřivlastňuju.

Tady je příběh, který by určitě pobavil i Milana Kunderu:

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo, nebyl syn, ale vnouček.
Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli.
Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná.
Až na malého chlapce.
„Babí, co je to tam namalovaný?“ Pro něj neznámý druh „smajlíka“ ho zřejmě zaujal.
„Kde myslíš, Kubíku?“
„No přece naproti nám, na stěně,“ ukázal chlapec na nestydatou malůvku. Ženě na čele vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere.
Prala se statečně.
„To je… to je…“ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. „To je přece dráček,“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibé, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomni se vrátili ke svým
myšlenkám.
Ne tak chlapec.
„Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?“ Babička, čelíc další zvídavé otázce, nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
„No ano, Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ,“ improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
„Hele, babi, a nepotřebuje ten dráček vocas?“ Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
„Tenhle dráček asi ne,“ hlesla.
„To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval vnouček.
„Tak tenhle ho nemá,“ odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie. Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
„Babi a ty máš dráčka?“ Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
„Já už dráčky nepouštím,“ odpověděla ta dobrá žena žalostně.
„Protože už dráčka nepotřebuješ,“ triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:
„Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?“ To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
„Chováte se jako primitivové!“ rozječela se na nás. „Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!“
Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení, pravila:

„Jako dráček?"

P.S.

Znovu upozorňuju, že jsem bohužel neseděla v tomto kupé, bohužel jsem tento příběh neslyšela ani nezažila - dneska ráno mi ho poslala e-mailem moje kamarádka Miluška Havelková, která ho také získala od někoho, takže toho "někoho", srdečně zdravím a děkuju za sebe i za vás všechny, kteří jste se čtením pobavili!