Tohle nečtěte. Nuda. Fakt, nuda.

Povím vám o obálce jedné knihy. Je na ní šest fotografií. První fotografie je vpravo nahoře. Je z jara 1958. Je na ní osmiletá holčička s maminkou. Před nimi stojí bílý kočárek a v něm sedí půlroční bratříček osmileté holčičky, František.

Na druhé fotografii, z konce roku 1950, je opět holčička z první fotografie. Ale teď jí je necelý rok. Tulí se k ní její bratříček Kája, o dva roky starší.

Vedle téhle fotografie je fotografie třetí, z roku 1971. Je na ní holčička z první fotografie. Bylo jí tehdy dvacet jedna let.

Potom je tam fotografie čtvrtá, na které je hezká dívka. Je to Rita, dcera holčičky z první fotografie.

Pátá fotografie je z roku 2008. Je na ní opět Rita. S maminkou. Její maminka je holčička z první fotografie. Vpravo od Rity se směje Dáša Poláková, spolužačka její maminky.

A pak je tam poslední fotografie. Šestá. Jako první na ní sedí u stolu František, bratříček holčičky z první fotografie. Vedle něho sedí pan Fuchs. A vedle pana Fuchse sedí holčička z první fotografie, která se v tu chvíli už dvě hodiny jmenuje Fuchsová.

http://www.kdyz.cz/fotka.php?soubor=/gal/kniha-fuchsoviny-2.jpg&popisek=KDY

Tak to je obálka mé dvacáté osmé knihy, která se jmenuje, Když se řekne Fuchsoviny II.

A když už znáte obálku, tak vám sem ještě dám ukázku jedné Fuchsoviny:

Knihy pro tátu

Poslední dobou, kdy se počet mých vydaných knih dostal nad pětadvacítku, vzpomínám často na tátu, který zemřel v roce 1982. Byl velký čtenář, který kromě toho, že rád četl, i rád pil.

Od svých šesti let jsem mu chodila půjčovat knihy do oddělení dospělých v kolínské knihovně, na kterou jsem koukala z oken naší velké obývací ložnice. Chodila jsem si, samozřejmě, půjčovat i své knihy do dětského oddělení, ale to, že jsem získala s tátovou legitimací i legální přístup do oddělení dospělých, byl největší dar, který mi táta dal.

No… abyste si nemysleli, že mi dal jenom tohle, přidám ještě pár darů. Dělil se s námi také o maso, které babička striktně oddělovala do kastrůlku.

„To je pro tátu, až přijde z práce!“

Mockrát jsme s bráškou Kájou smutně koukali na své miniaturní kousíčky masa v záplavě kolínek s omáčkou, a táta, jako když to tuší, nám o několik hodin později své maso dal. Všechno.

„Jen ať si to, matko, vezmou, já maso nemusím,“ uklidňoval babičku, svou tchyni, když protestovala. Také nám tlustě mazal chleby máslem, které před námi babička schovávala. A rád dělal pivní pomazánku, kterou nám rozděloval stejně štědře…

Tak. A to je všechno, co mi můj táta dal.

Největší spojení mezi námi existovalo přes knihy. Takovou symbiózu mezi otcem a dcerou mi mnozí mohou závidět, vážně! Od roku 1956 do roku 1982, kdy táta zemřel, četl jenom ty knihy, které jsem mu z knihovny přinesla. Nikdy v knihovně nebyl (přihlašovala ho tam maminka), nikdy mu knihy z knihovny nepůjčoval někdo jiný. Vždycky jenom já. Dvacet šest let.

Měla jsem vynikající paměť! Stačilo mi, že jsem rozevřela knihu a věděla jsem, že jsme ji už s tátou četli, protože jsem, pochopitelně, jeho knihy četla od svých šesti let s ním.

Když jsme ji ještě půjčenou neměli, zběžně jsem ji prolistovala, a usoudila jsem, nevím, podle čeho, že se nám určitě bude líbit. A protože táta četl všechno, co jsem mu přinesla, myslela jsem si tehdy, a myslím si to furt, že jsem se do jeho vkusu trefovala přímo mistrně!

Měl knihy z knihovny na stole v kuchyni, na svém místě v rohu, a já přesně věděla, kdy mám přinést další várku. I když si na to nevzpomínám, musela jsem tu hromádku 4 - 5 knih pečlivě sledovat, musela jsem vědět, co táta už dočetl a co ještě čte, a tohle naše knižní spojenectví, to byl můj dialog s ním. Dialog otce a dcery. Dialog beze slov. Vlastně jsme si spolu takhle povídali pořád.

Opravdový dialog jsme spolu nikdy nevedli. Táta šel totiž často z práce rovnou do hospody, ze které se vracel někdy i po půlnoci, a když byl doma, seděl na svém místě u stolu, četl si a o dva roky starší bráška Kája mu chodil do dvoulitrové baňky pro pivo k Uxům (nyní Naivní restaurant).

Dva litry stály koncem padesátých let sedm korun dvacet haléřů a bráška šel většinou třikrát. Když mi bylo sedm, přešla tato povinnost na mě. V té době se narodil můj druhý bratr, František, a já nedočkavě čekala, až mu bude sedm, a převezme po mně žezlo, což se po sedmi letech opravdu stalo…

Ale knihy jsem do kolínské knihovny chodila tátovi půjčovat jenom já. Tahle povinnost se u nás doma nedědila.

2010, srpen

Vy jste dočetli až sem?! Fakt? Tak dobře. Když jinak nedáte, tak vám dám ještě jednu Fuchsku:

Erotické křížovky

Nedávno mi zavolali z jedné redakce a chtěli napsat za dva dny povídání o křížovkách a kartářkách. Mám takové rychlé úkoly ráda. Vzpomínám si, jak mi před lety zavolali do Činoherního klubu z TINY.

„Potřebujeme povídku do listopadového čísla, na Památku zesnulých. Ale musí být veselá. Nejpozději zítra dopoledne ji musíme mít.“

Když jsem vyšla z Činoherního klubu a zamířila k Hlavnímu nádraží na vlak do Kolína, nařídila jsem mozku, aby začal listovat mým životem a našel něco veselého, co se vztahuje k Dušičkám. Prošla jsem Opletalovou ulicí, a v parku před Hlavním nádražím jsem zavolala do redakce.

„Mám to. Večer vám povídku pošlu.“

Můj mozek si tehdy vzpomněl sice jenom na jednu věc, nicméně na povídku stačila. Jednou jsme s bráchou, jako -náctiletí, dali tátovi k jeho narozeninám, které měl 10. listopadu, dušičkový věneček s nápisem, NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME! Táta měl smysl i pro hodně černý humor (aby ne, když prošel koncentrákem), ale tehdy se na nás hodně naštval…

Povídka k Dušičkám sice nebyla úplně o tomhle, ale základ, věneček s nápisem, tam zůstal.

Podobně jsem postupovala i teď, v případě křížovek a kartářek. Tentokrát mi mozek připravil tolik námětů, že zbylo i na dva fejetony. Erotické křížovky a Kartářka Vlasta.

K erotickým křížovkám jsem se dostala asi před deseti lety ve vlaku. Seděla jsem v kupé u dveří a dělala jsem korektury, proti mně si elegantní blondýna četla, a u okna seděli dva montéři. Jeden měl před sebou erotický časopis s křížovkou a druhý byl poradce.

„Ty vole, Jardo! Past na ptáka na čtyři!“ Poradce chvíli přemýšlel.

„Klec, vole!“

Jeho kolega se rozchechtal, chtěl něco říct, ale podíval se na mě a na blondýnu, a zmohl se jenom na hlesnutí.

„P! První písmeno je p, vole! P! A poslední je, vole, a! A!“ Luštění pokračovalo.

„Pták na pět, pátý písmeno je k, vole!“ Poradce se zamyslel.

„Ťuhýk to asi nebude, vole, co?“ Oba se rozchechtali a dáma zvedla oči v sloup. „Hele, vole, erotická pomůcka ženy, vole, na osm, vole,“ pokračoval luštitel. Poradce se ušklíbl a vítězně se podíval směrem k nám.

„Robertek, vole.“

A pak se začali hádat, proč jim do křížovky nepasuje robertek, když to stoprocentně robertek je, a že napíšou do redakce, že se tajenka nedá vyluštit, a pořád zkoušeli vecpat robertka do osmi čtverečků a on tam nešel a nešel, a když to trvalo čtvrt hodiny, blonďatá dáma praštila s knihou na sedadlo, postavila se doprostřed kupé a zaječela.

„Je to vibrátor! V I B R Á T O R!“

A o kolínské kartářce Vlastě si povíme v této knize na jiném místě…

2010, duben