To už nikdy nechci zažít! Nikdy!

Když mě potkala Helena, moje stejně stará kamarádka, a s hrůzou v očích mi šeptala, že se jí stalo něco strašného, měla jsem pocit, že umřela a já prošvihla její pohřeb! Ale pravda byla jiná!

„Ireno, to bys nevymyslela! Ty určitě ne! Mně se stalo něco strašného! Něco příšerného,“ stupňovala to, co se jí stalo, ale při tom si do mě stačila kopnout. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že její děti jí říkaly a říkají stále, Vařečka...

Zatáhla jsem ji od silnice o kus dál, aby náhodou nespadla pod auta, která kolem nás v odpolední špičce na starém kolínském mostě projížděla jedno za druhým a kývla jsem na ni.

„Povídej! Řekni mi všechno a uvidíš, že se tomu nakonec zasmějeme!“

„To se tedy nezasmějeme,“ vyštěkla na mě sice tiše, ale už to byla zase ona. Vařečka se vrátila.

„Nešeptej a povídej!“

„Zradilo mě tělo, Ireno! Poprvé v životě mě zradilo tělo!“

„Jestli tě zradilo poprvé, tak to chápu! Mě zrazuje už hodně dlouho,“ snažila jsem se situaci zlehčit, ale skočila mi do řeči.

„Vždycky jsem měla všechno pod kontrolou. Celý život. A teď, v pětasedmdesáti, mě zradí tělo! Ztrapní mě! Zesměšní!“

Mám se zeptat, který svěrač ji zradil, ztrapnil a zesměšnil? Ne! Mlč! Nedráždi hada bosou nohou!

„Pamatuješ se na Mirka,“ zeptala se mě přísně a já se zatvářila blaženě.

„Mirek je čumáček! Sameťáček,“ rozněžnila jsem se a Vařečka sykla.

„Prassse! Je to prassse!“ Rozhlédla se kolem nás a kývla na mě. „Já ti to stejně nemůžu říct. Ne tady a teď.“ Zasmála jsem se.

„Naopak. Ty mi to musíš říct tady na mostě a řekneš mi to teď. Je tu rámus, lidi pospíchají, nikdo si nás nevšimá, povídej! Povídej!“

„To prase mi řeklo něco, co ti určitě neřeknu, protože...“ Přejela si dlaní tvář a upřeně se na mě podívala. „Ireno, to se mi nikdy nestalo. Svoje tělo jsem měla vždycky pod kontrolou! Když mi to prase řeklo to, co mi řeklo, tak já... já jsem cítila, že mi rudnou tváře! To už nikdy nechci zažít! Nikdy! Říkala jsem si, proboha, snad mě teď, v pětasedmdesáti, nepotkala tahle primitivní lidská slabost?! Snad jsem se, do prdele, nezačervenala?!“

Bylo vidět, že slovo, které právě řekla, jí uklouzlo a ona je tím překvapená. Pak vyhodnotila, že tohle všechno se stalo kvůli tomu, že mě potkala a rozpovídala se, protože já jsem známá tím, že se lidi se mnou rozpovídají a rychle se rozloučila.

„Měj se, Ireno. Musím už jít.“ Rychle ode mě odcházela směrem do města a já se vydala opačným směrem, na Zálabí.

Tak Helena se začervenala? Co jí to Mirek musel říct, že se začervenala?! Tak to se ho zeptám, až ho potkám! To se ho zeptám!