To se mnou maminka zase nebude mluvit!

Naštěstí jí to vydrží pár minut, ale i pak si bude hrát na slušňačku a osočí mě, že jsem si strašně vymýšlela už jako dítě! A pak mi vynadá, že kytka, kterou jsem jí přinesla na hrob, vypadá jako ze smeťáku...

V roce 2016 jsem byla jako každé léto v klimkovických lázních, kam jsem jezdila od roku 1995. Pevně věřím, že jako dětská obrnářka jsem ve svém věku mobilní jenom díky každoročnímu měsíčnímu pobytu v lázních! A za to své pojišťovně, která mi každoroční měsíční pobyt hradila, děkuju.

Ti, kteří teď křičí, a jak to, že vona jezdí každý rok a my jednou za dva roky, mám jednoduché vysvětlení.

My, co jsme prodělali dětskou obrnu - v mém případě to bylo v roce 1954, kdy se proti ní ještě neočkovalo - můžeme jezdit do lázní každý rok z jednoho prostého důvodu. Nepřibýváme. Naopak, naše počty se na rozdíl např. od RS a DMO, rok co rok snižují.

Takže koncem července 2016 jsem byla opět v klimkovických lázních, odpoledne jsem si šla dát na vyhrazené místo cigárko a pak mi zavolala moje čtyřiadevadesátiletá maminka, což bylo samo o sobě výjimečné! Skoro pokaždé jsem jí totiž volala já a ona nebyla nikdy nadšená. Nikdy. Prý ji vždycky od něčeho vyruším!

„Irenko, ty mě tak nasrali?! Já se ještě teď klepu!“ Rozklepala jsem se také! Co se stalo?! Já v Klimkovicích u Ostravy a maminka ve Žlebech u Čáslavi!? Sakra...

„Mami, co je? Kdo ti co udělal?“

„Představ si, že mi přišel dopis, že mi zvedli důchod!“

„No... tak to je hezký, ne?“

„Hezký?! Zvedli mi ho o šedesát devět korun?! To ať si strčej do prdele!“

„Tak to dej pošťačce jako dýško, až ti přinese důchod,“ navrhla jsem jí v dobré víře a už jsem to měla!

„A proč bych jí to dávala?! Za co?! Irenko, ty seš stejně blbá jako ta naše vláda, co mi přidala šedesát devět korun! A končí mi občanka! Co s tím budeš dělat?!“

„Mami, já to vím! Jsem domluvená s Erikem. Až za týden přijedu z lázní, všechno zařídíme.“

Mimochodem, Erik je můj synovec, babiččin vnuk, který s ní bydlí a má s ní svatou trpělivost. Stejně jako já...

Maminka se pomalu uklidňovala, zeptala se dokonce i na to, jaké to v lázních je, řekly jsme si nějaké rodinné drby a skončily jsme jako vždycky.

„No, a teď nevím, Irenko, co jsem dělala, než jsi mi zavolala.“

„Mami, ale tentokrát jsi mi volala ty! Ne já!“

„Ale prosím tě! Nerozčiluj mě! Kdybych nevěděla, jak sis vymýšlela už jako dítě, tak bych ti snad i věřila!“

A to bylo naposledy, co jsme spolu mluvily.