Tebe bych nechtěl potkat na pohřbu…

… řekl mi před pár dny jeden kamarád, kterého znám od roku 1956, kdy jsem začala chodit v Kolíně, ve Školské ulici, do školy. On šel tehdy do šesté. Chodil do třídy s mojí nevlastní sestřenicí Marií, která se narodila v květnu 1945…

 … A to vám musím povědět, jak to s Marií bylo. Proč byla a vlastně furt je, moje nevlastní sestřenice.

Můj dědeček, František Červín, narozený v roce 1892, odešel do války, do první světové, a netušil, že tu nechal jednu dívku těhotnou. Ta dívka se rychle vdala a odstěhovala se do Slaného. Její manžel věděl, jak je to s prvorozenou dcerou Annou, ale přijal ji za vlastní. I Anna věděla, jak to s ní je, a že pravého otce, jistého holiče Červína, má v Kolíně.

Když její matka zemřela, patnáctiletá Anna se sebrala, odjela do Kolína, našla svého otce, mého dědečka, a řekla mu, já jsem tvoje dcera. Děda tak uviděl poprvé v životě svoji krásnou dceru, kterou nemohl a ani nechtěl zapřít, protože byla celý on.

Jeho manželka, moje babička, narozená v roce 1898, byla jenom o šestnáct let starší než Anna. Holky si padly do oka a babička Annu přijala do rodiny. Z těchto dvou žen se staly kamarádky až do konce svých životů. A pro babiččiny tři dcery a syna, se Anna stala sestrou.

Zůstala v Kolíně a narodila se jí tady v roce 1945 dcera Marie…

Mohla bych pokračovat, protože Anča, jak jsem své nevlastní tetě říkala, měla život na román, ale tenhle blog má být o tom, jak mi jeden kamarád řekl, tebe bych nechtěl potkat na pohřbu…

„A proč,“ zeptala jsem se zvědavě, protože přesně z takových zastavení vznikají moje fejetony, povídky a blogy.

„Protože bych si vzpomněl na Kukykukykuka a začal bych se chechtat. Ví Honza, jak o něm píšeš?“

Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli někde není pan Fuchs, kterého jsem v jednom svém fejetonu nazvala Kukykukykukem, a pak jsem zavrtěla hlavou.

„Neví. Na rozdíl od tebe moje knihy nečte. Doufám, že mu to nepráskneš…“

A jestli si chcete o Kukykukykovi přečíst také, tak prosím:

 Dvě různá rána

Když někdy jedeme na chalupu večer, a já se tam druhý den ráno probudím, mám hned dobrou náladu.

Nejsem v Kolíně, nebudu muset venčit Atíčka, balit jídlo, pití, čisté ručníky, vyprané montérky, toaletní papír a další důležité věci, nebudu muset pospíchat do auta, kde nedočkavě sedí pan Fuchs s Atíčkem, a oba se třesou na to, aby se už konečně jelo a oni mohli na chalupě řádit. Každý řádí sice jinak, ale oba řádí se stejnou radostí.

Jednou se mi na chalupě zdál těsně před probuzením sen.

Kousek od mé hlavy kokrhal kohout. Bylo by hezké mít tady slepičky a kohouta, napadlo mě. Až nebudu jezdit napovídat do Činoherního klubu, uvelebím se na chalupě celoročně a budu chovat slepičky a kohouta, budu mít čerstvá vajíčka, taky by se mi líbilo chovat kozy, přijdou mi chytré a svérázné, určitě by s nimi byla stejná legrace jako s herci, takže budu mít slepičky, kohouta a kozy, rozhodla jsem se spokojeně na konci snu, a pak jsem se konečně probudila, ale kohout z mého snu kokrhal pořád a to přímo v pootevřeném okně mého pokoje!

„Tady Kukykukykuk! Je ráno! Tady Kukykukykuk! Vstávej! Je krásný den!“

Když jsem v okně uviděla rozzářenou tvář pana Fuchse, bylo mi jasné, že mi právě začal další den na chalupě, sice zatím bez slepiček a kohouta, ale zato s Kukykukykukem…

Jiné ráno, o několik dní později, ráno kolínské, bylo takové divné. Mělo pršet a nepršelo, sluníčko svítilo a nesvítilo, jela jsem v osm hodin do Prahy a oblékla se teple a odpoledne, když jsem jela do Kolína, se ve vlaku topilo, i když venku bylo skoro třicet stupňů a všechna okna byla otevřená, večer byl také nijaký, moc se mi nechtělo psát, ale nakonec jsem psala do půlnoci a pak jsem usnula jako dřevo.

Přesně v 01.30. mě vzbudil tichým, rozechvělým hlasem pan Fuchs.
"Ireno, vstávej, v koupelně praskla teplá voda!"

Představila jsem si potopu, a stal se ze mě King Kong. Neohroženě jsem se vrhla ke koupelně, kde praskla pod umyvadlem hadička, která přivádí teplou vodu do kohoutku. Pana Fuchse to naštěstí vzbudilo, vodu rychle zavřel, a i když mrcha prasklá hadička stříkala jak divá a koupelna byla plná vody, dál do bytu se nedostala - zastavila se těsně u dveří do předsíně.

Popadla jsem ručníky, do kterých utíráme Atíka, hodila jsem je v koupelně na zem, vysála do nich vodu, vyždímala je do kýble, znovu jsem je hodila na zem a znovu jsem sála a ždímala, sála a ždímala...

Za chvíli byla koupelna suchá, a my si šli lehnout.

Kolem páté hodiny mě probudil Atíček, který kňučel za dveřmi mého pokoje.  Pustila jsem ho dál a on se mi uvelebil v nohách postele, protože moc dobře ví, že dál nesmí.

V 06. 00. přišel do mého pokoje pan Fuchs.

„Co ten pes zase snědl? Ve čtyři ráno začal zvracet nějakou trávu, naštěstí jsem pod něj stačil dát noviny, takže koberec nepozvracel,“ postěžoval si mi, jak na jeho straně bytu pokračovala hororová noc, pak rozsvítil akvárium a šel otevřít okno, což dělá každé ráno. Ano. Přijde do mého pokoje, a ať spím nebo nespím, rozsvítí akvárium a otevře okno. Pak odejde, já vstanu, okno zavřu, rybám zhasnu, a pokud nejedu do Prahy, znovu si lehnu a spím dál.

Takže Kukykukykuk otevřel v mém pokoji okno, trochu roztáhl závěs (malý bonus), rozsvítil rybám v akváriu, a mezitím mi vykládal, co musí jít koupit na opravu prasklé hadičky.

Najednou se zarazil.

„Co to je? V čem to šlapu?“

Takže to shrnu.

V 01. 30. praskla v koupelně hadička.

V 04. 00. Atíček zvracel.

Mezi 05. 00. a 06. 00. udělal v mém pokoji hovínko, do kterého Kukykukykuk v 06. 05. šlápl.

A to je asi tak všechno o dvou podstatně různých ránách a ranních ranách.