Sladký azyl

Když slyšíme „azyl“, představíme si azylové domy pro týrané ženy nebo azylová ubytování pro uprchlíky z různých konců světa. Ale azyl může být i sladký…

Když jsem v roce 2001 začala vydávat knihy, bylo mi brzy jasné, že potřebuju azyl na psaní, ale mimo náš byt. Doma psát nešlo. Ze všech koutů na mě vykukovaly tzv. nedodělávky, ať to byly kytky, které volaly, máme uschlé listy, nebo vypadlá ponožka z přeplněné skříně, která vyčítavě syčela, pojď ssssi mě uklidit, a to nemluvím o stručných rozkazech, vyžehli, vyper, uvař, nakup, vytři!

Všechno tohle mohlo klidně počkat a udělala bych to, až bych napsala, co jsem napsat potřebovala, stačilo jen otevřít počítač a začít psát, ale jak jsem mohla psát, když na mě pořád někdo „volal“, co musím udělat?

Můj sladký azyl na mě čekal v centru Kolína, v domě mých vzdálených příbuzných, kam jsem chodila jako dítě. Byl to návrat do dětství. Zázrak, s okny na věž chrámu sv. Bartoloměje. K mému naprostému štěstí chybělo už jenom volno a to přišlo vzápětí.

Nejela jsem ten den do Prahy, na zkoušku v Činoherním klubu, a tak jsem řekla panu Fuchsovi, že jdu do pracovny, jak jsem začala říkat svému azylu, a odešla jsem z domova, jako kdybych šla na vlak do Prahy. V devět hodin jsem v pracovně začala poprvé psát a bylo to moje nejkrásnější psaní v životě! Byla jsem v ráji.

V deset hodin mi někdo hodil do okna kamínek. Vykoukla jsem, a když jsem na chodníku uviděla usměvavého pana Fuchse s naším jezevčíkem Athosem, ve vteřině jsem byla z ráje vyhozena.

„Jdeme na kafe!“

Šla jsem jim odemknout, protože klíče od domu a od pracovny pan Fuchs neměl, nemá a mít nebude, vyběhli do prvního poschodí, Atík můj sladký azyl pročuchal, pak si lehl ke dveřím a začal kňučet, pan Fuchs vypil kafe, řekl, máš to tady takové nezařízené, Atíku, jdeme odsud, mně se tady také nelíbí, a tak jsem je šla vypustit ven.

Když jsem se vrátila nahoru, chvíli mi trvalo, než jsem je oba vyhnala z hlavy, a i když jsem si znovu sedla k psaní, tušila jsem, že sladký azyl se dneska konat nebude, a tušila jsem správně.

Ve dvanáct hodin mi pan Fuchs zavolal.

„Nepůjdeš už domů? Na oběd?“ Odmítla jsem a on rozmrzele zavěsil. Ve čtrnáct hodin volal podruhé.

„Už TO máš napsané? Jdeme ti s Atíkem naproti!“

Neměla jsem TO napsané, ale protože jsem věděla, že nejedu do Prahy ani zítra, a že tedy opět přijdu do svého sladkého azylu a TO napíšu, neprotestovala jsem. V hlavě jsem totiž měla geniální plán...

„Jak to máš zítra,“ zeptal se mě večer pan Fuchs.

„Mám zkoušku,“ odpověděla jsem otráveně. „Od půl jedenácté, takže odcházím až v devět.“ Spokojeně přikývl.

„Tak to mi dáš něco na poštu, ráno jedu pryč…“ I já spokojeně přikývla. Klidně ti zítra dojdu na poštu, protože na žádnou zkoušku nejedu, ale jdu do pracovny.

A od tohoto dne panu Fuchsovi lžu. A je to nejkrásnější adrenalin, jaký znám! Když chci totiž dokázat, že moje lež nemá krátké nohy a uteče daleko, musím se snažit!

Jednou jsem „přijela“ z Prahy a pan Fuchs se na mě překvapeně podíval.

„Čím jsi jela? Už dvě hodiny stojí na celé trati vlaky, nic nejede, v rádiu hlásili, že v Běchovicích spadla trolej.“ Uznale jsem pokývala hlavou.

„A mně bylo divné, jak ten náš vlak s námi jede! Kličkovali jsme z koleje na kolej! V životě jsem takhle nejela! Určitě nás pustili jako první, aby vyzkoušeli, jestli je už na trati všechno v pořádku!“  

P. S. Pracovnu mám pořád, proto i pořád lžu. A protože pan Fuchs čte mé fejetony jenom tehdy, když ho na ně upozorním (což se v tomto případě nestane), doufám, že mezi vámi není práskač.

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES, v pondělí 16. února 2015.