Sem bejvalá komouška, tak si do mě poďte kopnout!

Kolik nás dneska ještě je? Milion určitě, když uvážíme, že před listopadem 1989 měla KSČ (Komunistická strana Československa) cca 1 700 000 členů a po 17. listopadu 1989 se její členská základna rozpadla, jako když propíchnete nafouknutý balónek.

Nebyli jsme tam všichni z prospěchu, ze strachu a už vůbec ne z přesvědčení.

Když mi nedávno opět přišel e-mail, ve kterém si do mě kopli, zeptala se mě dcera, která na podobné e-maily občas odpovídá za mě, proč jsem tam vlastně vstupovala.

„Protože Petr Herman, herec kolínského divadla, na mě v roce 1977 v divadelním klubu ukázal a řekl, jedině tahle holka nás může zachránit. Musí se dát k nim.“

Dcera se ušklíbla.

„Aha, takže zase ta tvoje obětavost...“

Když si do mě nedávno v diskuzi za mým blogem opět kdosi kopl, a pro změnu se mě zastal můj syn, dostala jsem vztek. Rodiče by neměli nechávat svým dětem dluhy. Dokážu se bránit sama. 

Ano, jsem bejvalá komouška. Nemusela jsem tam lézt. Ale to nešlo, nelézt tam, když v té době v kolínském divadle rozhodovalo šest členů strany o nás všech!

V roce 1970 byly v celé zemi, tedy i v kolínském divadle, tzv. prověrky. Každý člen KSČ musel na těchto prověrkách říct (jednoduše řečeno), že souhlasí s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové.

ZO KSČ (Základní organizace KSČ) v kolínském divadle měla tehdy kolem 30 členů, protože během roku 1968 vstoupilo do strany víc jak dvacet lidí, herci, dramaturgové, režiséři i další profese, v domnění, že teď už to bude jenom lepší a lepší.

A při těchto prověrkách v roce 1970 byli zase tihle všichni ze strany vyškrtnutí nebo vyloučení, protože nesouhlasili. Zůstali pracovat v divadle dál, pouze režisér Karel Lhota, který v roce 1969 zrežíroval hru, Máme tady husary! (hrála se 4 x a pak byla zakázaná), dostal výpověď a s ním i jeho manželka, herečka Vlasta Mlynářová. 

V polovině sedmdesátých let přišel do divadla příkaz z KV KSČ (Krajský výbor). Pokud nezaložíte ZO SSM (Základní organizace Socialistického svazu mládeže) bude divadlo zrušené.

Když jsem se vrátila po půlroční mateřské dovolené, svazáci už „byli založení“ a byli umělecky aktivní. Na jeviště, do zkušebny a do divadelního klubu zvali různé umělce, kapely, divadla. Tehdejší předseda ZO SSM (herec) bydlel v Kolíně v podnájmu, a když splnil úkol a založil ZO SSM, dostal v Kolíně byt, který okamžitě vyměnil za Prahu.

Půl roku před tím si všiml frustrované nápovědy, které se nepovedlo manželství. Poprosil ji, aby vstoupila do ZO SSM a stala se hospodářkou.

Udělala jsem to a na večerních akcích jsem prodávala vstupenky, byla jsem pořadatelkou, dělala vyúčtování, vybírala příspěvky, a když šikovný herec zamával Kolínu, strčil mi do ruky své veslo předsedy…

Ve druhé polovině sedmdesátých let začalo přituhovat a dvacítka vyloučených či vyškrtnutých herců a režisérů se oprávněně bála, že budou z divadla vyhozeni. A tak se všichni stali svazáky. Měli jsme nejvyšší věkový průměr členské základny v republice. Nejstaršímu svazákovi bylo pětačtyřicet...

Nicméně jsme trochu zklidnili vlny a navíc jsme si mysleli, že budeme mít jako svazáci vliv na to, co se v divadle děje, protože v té době stále o všem rozhodovalo šest komunistů, kteří při prověrkách v roce 1970 souhlasili s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové. Bohužel jsme se mýlili. Ovlivnit jsme nemohli vůbec nic.

Koncem sedmdesátých let začalo přituhovat ještě víc, a když jsme jednou v klubu řešili opět to, že šest lidí pořád rozhoduje o nás bez nás, padla věta herce Petra Hermana, jednoho z té dvacítky vyloučených ze strany, který se ve svých dvaačtyřiceti letech stal svazákem.

„Jedině tahle holka nás může zachránit. Musí se dát k nim.“

Tak jsem té divadelní, šestičlenné komunistické buňce řekla, že k nim chci jít.

Rok trvalo, než mě OV KSČ (Okresní výbor) schválil jako kandidáta. Nechtěli mě, patřila jsem ke kolínským bohémům, můj bratr 21. srpna 1968 položil před ruský tank ruskou vlajku a 21. srpna 1969 rozdával na kolínském náměstí lístečky, na kterých bylo napsáno: PST! Nakonec mě vzali.

Rok jsem byla mezi těmi šesti zoufale sama a jediné, co jsem mohla dělat, že jsem vynášela ze stranických schůzí všechno, o čem se tam jednalo, a na stranické schůze jsem přinášela všechno, co mi herci a režiséři řekli. Pomalu nás přibývalo, takže nás nakonec v osmdesátých letech bylo v ZO KSČ (Základní organizace Komunistické strany Československa) půl na půl.

Šest „našich“ a šest komunistů.

Když v roce 1987 končil starý předseda ve své funkci, chtěla dělat předsedu jistá osoba z té jejich šestky. Věděli jsme, že by to byla smrtící tsunami, tak jsem to vzala já. Naše šestka tím nesmírně posílila.

Vám, kteří jste si právě teď do mě kopli, vám chci říct, že mě 21. listopadu 1989 zvolili všichni zaměstnanci kolínského divadla (cca 100 lidí) do stávkového výboru. Kdepak jste ten den byli, kopálisti?

Byla jsem možná jediná předsedkyně ZO KSČ v celé republice, která byla zároveň ve stávkovém výboru. Byla jsem možná jediná v naší republice, kdo zažíval události listopadu 1989 před oponou i za oponou. V kolínském divadle i v budově OV KSČ (Okresní výbor KSČ), který byl hned vedle divadla.

Všechno z těch sametových dnů jsem si psala. To nešlo nepsat. 

Nejsem výjimka. Lidí, kteří „tam“ vlezli, aby mohli ve své fabrice, v družstvu, na dílně, v divadle, v kanceláři, alespoň něco ovlivnit, bylo hodně. Snažili jsme se, aby ti, kteří s námi pracovali, nemuseli hrbit záda, aby se zbytečně nebáli, aby se nemuseli doprošovat kladných posudků, aby mohli mluvit do věcí, které se jich týkaly... furt jsme se o něco snažili. Furt. 

Po listopadu nám bylo jasné, že jsme všichni v jednom pytli. Bejvalí komouši.

Když mě v roce 1990 v divadle navrhli na kandidátku OF, odmítla jsem. Ještě v roce 1993 jsem dostávala anonymy a soudružky, opírající se o hole, si na mě občas plivly. Dost lidí v Kolíně přálo umělcům z divadla, že dostali k 1.1.1993 výpovědi. Připravili jsme je v listopadu 1989 o jejich teplá místečka. Otočili jsme jim jejich životy na ruby.

Pro mě se nic nezměnilo. Byla jsem celý život nápověda a napovídala jsem dál. Ale co ti, kteří byli jedničkami ve svém oboru, ale byli to bejvalí komoušové, takže museli jít od válu? Dovedete si představit, kolik lidí, kterým bylo tehdy jako mně, tedy kolem čtyřiceti, sklaplo kufry a stáhlo se, protože byli bejvalí komoušové? Stáhli se, protože se do nich kopalo, i když nikdy neudělali nic špatného.

Naštěstí někde měli lidé rozum, a nechali bejvalé komouše pracovat či ředitelovat dál, protože byli prostě dobří...

Málem bych zapomněla. Na jaře 2010 za mnou přišel kamarád a zeptal se mě, jestli nechci kandidovat v komunálních volbách za sdružení Změna pro Kolín. Řekla jsem mu, že jsem bejvalá komouška a on řekl, že to o mně všichni ví, a nemají s tím problém... 

Asi za týden mi volal jeden známý, který se začátkem devadesátých let hodně zasadil o to, aby byl v Kolíně zrušený umělecký soubor a varoval mě.

"Nekandiduj. Doplatíš na to!"

A tak jsem kandidovala. Ze tří stovek kandidátů jsem při komunálních volbách na podzim 2010 dostala v Kolíně tolik hlasů, že jsem byla na čtvrtém místě. Sdružení Změna pro Kolín vyhrálo komunální volby. Máme svého starostu. A já jsem v Zastupitelstvu města Kolína.

Ale protože sem bejvalá komouška, tak se do mě furt kope.

Tak si do mě poďte kopnout taky.