Říkám ti naposledy, jestli budeš takhle zlobit, pudeš z domu...

Já už na to fakt nemám nervy! Jsi čím dál horší! Kdo to má furt snášet? Vůbec si nevážíš toho, co pro tebe dělám! Fakt, pudeš z domu...

Ten hlas z vedlejšího bytu byl nepříjemný. Byla v něm zloba, vztek i nenávist. Ta žena sice neječela, ani nemluvila příliš nahlas, ale přesto jsem slyšela každé její slovo, protože měla hlas podivně… studený?

Ano, studený, to je to správné slovo. Představte si rampouch. Vypadá sice na pohled krásně, vznešeně, dokonale, ale když ho vezmete do ruky, dokáže do krve zastudit. I zranit. Takový byl hlas té ženy a dítě, na které tahle rampouchově nebezpečná žena mluvila, občas jenom cosi zakňouralo. Neslyšela jsem co, ale ta žena ano, protože se po každém zakňourání nastartovala k dalším rampouchovým výčitkám.

„Ty myslíš, že je to normální, že se o tebe takhle starám? Tak to se moc pleteš! Obětuju se ti! Mohla bych chodit do práce! A mít víc peněz! A být mezi lidmi! A co místo toho dělám? No? Co? Co dělám? Místo toho s tebou dřepím doma a utírám ti prdel!“

Proboha, proč tomu dítěti tohle říká? Kolik mu může být? Dva roky? Tři? Jestli si ještě neumí dojít na záchod, nebo si dojít nemůže, protože je třeba nějak postižené, tak to přece neznamená, že se jeho maminka k němu bude chovat takhle hnusně?! Primitivně mu vyčítat, že se o něj stará?

Ta paní musí mít nějaký problém. Třeba je s ním sama a nezvládá to, ale přece existují různá zařízení, kam může dát dítě alespoň na jedno odpoledne, aby si trochu vydechla...

Musím se Oliny zeptat, až přijde, kdo to vedle ní bydlí. Nebyla jsem totiž ve svém bytě. Chtěla jsem kamarádce pomoct s korekturami, tak mě pozvala k sobě, ale sotva jsme k nim zasedly, zavolali ji z redakce, že tam musí na hodinku zajet.

Tak jsem si šla s kafem sednout na balkon, zakoukala jsem se nad střechy pražských domů, a začala jsem se, já, venkovan z Kolína, který do Prahy dojíždí za prací, trošinku orientovat, kde co je, ale pak se ozval z vedlejšího bytu rampouch a bylo po idylce.

Dítě teď něco říkalo, byla to delší věta, žena sice mlčela, nechala ho mluvit, ale sotva skončilo, začala znovu a tentokrát už rampouch padal ze střechy a nesl smrt...

„A ty si myslíš, že by se o tebe někdo staral líp? A kdo, prosím tě?! Tady máš všechno! Dávám ti všechno! Dávám ti, co můžu! A ty si toho nevážíš! A furt musím po tobě uklízet! A furt se musím o všechno starat! A furt musím kolem tebe poskakovat! A co za to? Nic. Nic. Nic. Ničeho si nevážíš! Nic se ti nelíbí! Jsi nesnesitelná! Já už prostě nemůžu! Nemůžu!“

Aha. Tak je to holčička. Holčička. A teď o něco prosí a to se rampouchovi nelíbí!

„Jo! Jdu pryč! A kam asi jdu, co? Jdu do koupelny, jdu dát tuhle tvoji špínu do pračky, a pak budu v kuchyni dělat oběd! Slyšíš? Budu v kuchyni dělat oběd! Tak mě laskavě nech chvíli v klidu a nic po mně nechtěj! Pustím ti televizi!“

Zakňourání bylo trochu silnější.

„Ne! Řekla jsem, že ti pustím televizi!“ Panebože, proč tu holčičku týrá? I já poznám podle toho kňourání, že televizi pustit nechce!

„Kdyby nic jinýho, tak při ní aspoň usneš a já budu mít chvíli klid!“

Holčička znovu zakňourala, ale rampouch neustoupil.

„Tu televizi ti pustím a basta! Víš, co bych za to dala já, kdybych se mohla válet celej den v posteli a čumět na televizi? Víš, jak já bych chtěla, aby mě někdo obskakoval, jako obskakuju já tebe? Víš to? Nevíš.“

Z televize se ozvaly zprávy.

„... majitel diskontního řetězce... otevírá další menší prodejny s potravinami...“

Majitel začal říkat něco o tom, že ladí koncept a že něco funguje a něco ne, ale víc jsem neslyšela, protože rampouch se právě utrhl ze střechy, spadl na zem, roztříštil se a jeho nebezpečí pominulo.

„Říkám ti naposledy, jestli budeš takhle zlobit, dám tě do domova důchodců, mami…“