Proč píší přední čeští spisovatelé ministrovi kultury...

... a stěžují si na DILII a nenapíši přímo do DILIE? Proč? Protože sice umí psát, jinak by nebyli „přední autoři“ (podle MF DNES), ale neorientují se v současném, běžném, konzumním životě jako se orientuju já, „autorka zadní“? Asi ano...

V MF DNES byl 12. 5. 2011 článek o tom, jak si čtyřiadvacet spisovatelů stěžovalo u ministra kultury Jiřího Bessera na občanské sdružení DILIA. Že prý většina z nich neměla ponětí o tom, že pro ně toto sdružení vybírá peníze od knihoven za to, že se jejich knihy v knihovnách půjčují, a proto se nepřihlásili k uzavření smlouvy. 

Přední autoři oslovili ministra, byl podtitulek. No... přední autoři mají určitě literární ceny, ale nemají, jak se zdá, ánunk o tom, že by se o svá práva měli přihlásit sami. Jen si to vemte, loni prý nakladatelství připravila 18 029 novinek! Copak může DILIA oslovit KAŽDÉHO autora?!
V březnu v roce 2007 jsem měla doslova tsunami besed v knihovnách, a to hlavně po severní Moravě. Začínala jsem 5. 3. v Novém Jičíně, pokračovala jsem 6. 3. do Orlové Lutyně, 7. 3. jsem byla v Bohumíně, 8. 3. v Havířově a 9. 3. ve Frýdku-Místku.

14. 3. jsem si odskočila do Českého Dubu a 15. 3. do Jablonce nad Nisou, ale už 19. 3. jsem byla opět na severní Moravě, v knihovně v Bystřici, 20. 3. v Třinci, 21. 3. v Mostech u Jablunkova, 22. 3. ve Vendryni (tady jsem poznala zdejšího nakladatele, pana Ing. Bronisława Ondraszka, který se brzy potom stal i mým nakladatelem), a 23. 3. jsem byla v knihovně v Dobré, kde jsem měla besedu asi s třiceti knihovnicemi, které měly před mojí besedou školení.

A tady se to stalo.     

„Už mě mockrát napadlo,“ postěžovala jsem si knihovnicím, „jak k tomu spisovatelé přijdou, že nemají nic za to, že se jejich knihy půjčují v knihovnách. Přece tím, že si jejich knihy čtenáři půjčí v knihovně, přichází spisovatel o peníze, protože ten, kdo si jeho knihy půjčí, si je asi nepůjde koupit…“ Sympatická dáma, která knihovnice školila a zůstala i na besedu, mi s úsměvem vysvětlila, že nemám tak úplně pravdu, a že bych se měla obrátit na DILII a domáhat se práva na odměny z kolektivní správy. Že prý knihovny DILII platí za to, že naše knihy půjčují, a DILIA z těchto peněz vyplácí spisovatelům honorář.

A tak jsem hned příští týden, koncem března 2007, napsala e-mail Mgr. Janu Bartákovi, řediteli kolektivní správy DILIA.

… obracím se na vás jako úplný barbar a se svými sedmnácti vydanými knihami se pídím po tom, jak to udělat, aby mě DILIA zastupovala a já získala právo na odměny z kolektivní správy...

Mgr. Barták mi obratem odpověděl, informoval mě o všem, co jsem potřebovala vědět, předal mě do laskavé péče paní Jitky Tomešové, se kterou jsme společně daly vše do pořádku, osobně jsme se setkaly, podepsala jsem, co bylo potřeba a stala jsem se klientem DILIA.

Potřebné doklady, které jsem musela vyplnit, byly:

Přihláška k evidenci

Žádost o zpětné vyúčtování odměn plynoucích z výkonu kolektivní  správy

Smlouva o zastupování nositele majetkových autorských práv při výkonu dobrovolné kolektivní správy

a Ohlášení vydaného díla literárního, vědeckého, dramatického, hudebně dramatického a kartografického – toto ohlášení jsem musela vyplnit celkem17 x, protože „ohláška“ se vyplňuje na každou knihu samostatně.

Od té doby dostávám vždy v červnu z DILIE vyúčtování. A také pravidelně zasílám „ohlášku“ nové knihy. Tiskopis "ohlášky" mám v počítači, takže pouze změním ISBN, název knihy a počet stran a odešlu vše e-mailem do DILIE pracovnici, která má „ohlášky“ na starosti.

Tímto radím všem předním autorům, jakými jsou např. Martin Reiner, Jáchym Topol, Ivan Wernisch a Markéta Pilátová, i autorům zadním, aby to udělali jako já a budou mít každý rok příjemný příspěvek na dovolenou, to ale pouze v případě, že mají vydaných více knih, protože velmi zjednodušeně řečeno, odměna se vypočítává podle počtu stránek v knize, a za jednu stránku se platí 1,50 Kč.

Ať žijí besedy v knihovnách, kde se spisovatel dozví mnoho zajímavých a užitečných věcí. Proto mám besedy tak ráda, a proto jich mám za sebou už tolik, že ani nevím, kolik... 

120? Nebo 140?

A věřte mi, prosím vás, že není pravda, co říká pan Fuchs!

"Ty musíš jezdit na besedy, aby ses vypovídala, protože v Činoheráku nemluvíš, tam jenom napovídáš, doma nemluvíš, protože s tebou nikdo nemluví a tak ti zbejvají jenom ty besedy..."

Tak to fakt není. Mám besedy v knihovnách prostě ráda. Dokonce mám na svých webovkách i rubriku, Když se řekne knihovny:

http://www.kdyz.cz/knihovny

Mám besedy v knihovnách ráda, protože knihovnice jsou andělé a protože mí čtenáři mají rádi moje knihy a tím mají rádi i mě. A pan Fuchs prachobyčejně žárlí!

Ano. Tak je to. Tak a ne jinak.