Přítelkyně z facebooku

Je to přesně deset let. Na fcb mě požádala o přátelství Marta, která se před čtyřiceti lety narodila v Kolíně a já přátelství přijala. Okamžitě mi poslala nadšenou zprávu, jak je šťastná, protože miluje moje knihy a mě obdivuje.

Podobných vyznání se mi občas dostává a jsem za ně ráda. S dotyčnými si píšeme, i se sejdeme, nebo jedu na besedu tam, odkud moje čtenářka nebo čtenář pochází, navzájem sledujeme své fcb – prostě o sobě víme.

Marta ale byla jiná. Pořád mi děkovala, že si s ní píšu a často opakovala, jak je mi vděčná za moje přátelství. Zajímalo ji, co teď píšu, co zkoušíme v Činoherním klubu, zajímala ji moje práce nápovědy – bylo mi to sympatické, pochopitelně.

Také jsem o ní už dost věděla. Je jí čtyřicet, je svobodná, bezdětná, provádí po Praze i mimo Prahu turisty z Německa, chtěla by dítě, ale jejímu německému příteli je šedesát a do dítěte se mu nechce, v Kolíně měla babičku a maminku, ale obě už zemřely, ale do Kolína jezdí za svojí pratetou, jedinou příbuznou, kterou má, a u které přespává.

Po dvou týdnech mi napsala, jestli by mi nevadilo, kdyby na mě počkala na Václaváku, až půjdu do divadla. Že by mě ráda viděla, že se jenom pozdravíme, že mě nebude zdržovat, že ví, že pospíchám do Činoheráku, abych si udělala před zkouškou kafe a podívala se na internet.

Svojí sympatickou ohleduplností mě překvapovala pořád. Věděla o mě z facebooku dost, pamatovala si každou maličkost, co jsem jí řekla a tím mě překvapovala také. Vlastně mě pořád mile překvapovala.

Když jsem jí uviděla, jak jde po Václaváku proti mně, měla jsem pocit, že se známe celý život...

Jednou jsme mluvily o mé knize, Když muž miluje muže, a Marta mi řekla, že má kamaráda, který překládá do němčiny a že by moji knihu přeložil a že má i kontakty na německé nakladatele. Znělo to zajímavě.

Za dva dny mi řekla, že s ním mluvila a že by chtěl zálohu. Pobavilo mě to.

„Jakou zálohu? Vždyť ani neví, co bude překládat.“

Pak už jsme o překladu nemluvily. Často jsme si psaly, buď na fcb nebo e-maily. Také mě dvakrát vezla na besedy, kam se vlakem nedalo jet. Pokaždé nám oběma připravila svačinu. Bylo to milé, ale její dlužnice jsem nebyla. Za odvoz jsem jí zaplatila.

Při té druhé cestě na besedu mi přiznala, že je těhotná. Byla šťastná, ale nevěděla, co na to řekne její německý přítel. Probíraly jsme, jak by mu to měla říct a co bude dělat, když dítě nebude chtít. Ale nakonec to dopadlo pohádkově. Přítel byl nadšený a začal plánovat svatbu!

Pak se na týden odmlčela. Psala jsem jí, neodpovídala. Zavolala jsem jí, nezvedla telefon. Když se konečně ozvala, plakala. Potratila. Byla zoufalá. S přítelem se rozešla. Přeposílala mi svoje e-maily i jeho odpovědi. Byl to horor. Nedivila jsem se, že se s ním rozešla.

A pak přišla s tím, že pojede na dva roky s anglickou charitou do Afriky. Docela mě to zasáhlo. Na dva roky?!

„Budeme si psát! A telefonovat,“ navrhla jsem jí okamžitě a už jsem se těšila na dopisy, které si budeme psát, ale to odmítla.

„To nepůjde. Pro poštu se musí strašně daleko a na to nikdo z nás nebude mít čas a není tam signál. Dva roky o sobě nebudeme vědět.“

Blížil se den jejího odletu. Chtěla mě vidět, tak jsme se domluvily, kdy na mě zase počká, až půjdu do Činoheráku. Čekala a poprosila mě, jestli bych jí podepsala svoje knihy, že si je objedná u mého nakladatele. Že chce podarovat svoje kamarádky a kamarády a jejich děti. Radily jsme se, jaké knihy má objednat, a druhý den mi nakladatel zavolal, že si u něho moje kamarádka objednala knihy skoro za pět tisíc, jestli je má poslat. Rozesmála jsem se.

„Samozřejmě! Pošli je. Jede na dva roky pryč a chce je dát svým kamarádům na rozloučenou.“

Za pár dnů jsme se s Martou opět sešly a já psala různá věnování do dvaadvaceti svých knih. Bylo to milé. Moc milé. Měly jsme naplánované ještě jedno setkání, kdy se rozloučíme, ale den před tím mi zavolala, že se vše změnilo a odlétá už večer. A pak už jsme si psaly jenom esemesky.

Ta poslední byla, jdu k letadlu a brečím. V ruce držím propisku od tebe. Za dva roky se na tebe těším.

Za týden mi zavolal můj nakladatel a řekl mi, že ta moje kamarádka za knihy nezaplatila. Ve vteřině mi došla taková spousta věcí, že jsem se málem udusila. Došlo mi všechno, co pravděpodobně vám došlo už při čtení.

„Pošlu ti to. Kolik?“

„4 987 korun.“

Žádná Afrika, ale dva roky nepodmíněně. Za podvody.