Předvánoční marocká vzpomínka

V polovině devadesátých let se pan Fuchs rozhodl, že strávíme Vánoce a Silvestra v Maroku. Byl to tehdy jeden z prvních zájezdů do Afriky, a Češi drželi kupodivu při sobě, protože jsme tam všichni letěli poprvé.

Sotva jsme přiletěli do Agadiru, řekl nám nějaký turista, že se v Maroku unáší ženy, a jednou za měsíc je prý na Sahaře tajný trh. Těšila jsem se, že mě někdo ukradne, ale pan Fuchs byl, bohužel, ostražitý.

Nezapomenu na prudký závan horka, který se do nás opřel, když jsme šli od letadla. Pořád vidím před očima cestu z letiště do Agadiru, kdy jsme viděli stovky bezdomovců, kteří postávali u hořících ohňů podél silnice. Roztrhané černé igelitové tašky, které byly zachycené ve větvích skoro všech stromů a vlály na nich jako vlajky. Spousty žebráků, žen, mužů, dětí. To ostatní už naštěstí tak sžíravé nebylo.

Honosná část Agadiru, kde bylo kolem jediné hlavní třídy všechno. Hotely, úřady, restaurace, obchody. Kokain nám nabízeli hned první večer, když jsme se šli projít na pláž, a když jsme odmítli, už nás nikdo nekontaktoval. Rusové tehdy začali jezdit do ciziny a objevili i Maroko. Jednou na pláži šermoval desetiletý ruský chlapec dřevěnou dýkou před německou holčičkou. Ta si dělala z písku hrad a občas se na něho s úsměvem podívala. Bojovat nechtěla.

A tak chlapec zvedl ruku s dřevěnou dýkou do vzduchu, napřímil se, na celou pláž zakřičel, Za majú ródinu! a běžel do vody…

Poměrně dobře jsem se tam dorozumívala.

Jednou jsem vyšla z výtahu, ofoukl mě průvan, já se otřásla a řekla jsem, Das ist brr a hotelový sluha, obrovský černoch, který stál naproti mně, se prohnul smíchy a já s ním.

Jindy se mě u recepce ředitel hotelu ptal, kde mám manžela, protože od něho něco potřeboval, a pan Fuchs se škodolibě schovával u výtahu, a čekal, jak to vyřídím, ale já řekla, Mein Mann ist frrr!

Pan Fuchs mi vynadal, že mu dělám ostudu, a prý ať se už konečně naučím nějakou cizí řeč, ale když se ho večer ředitel hotelu zeptal, jestli je jeho manželka Švédka, roztál…

Denně jsem si na pláži škodolibě představovala vánoční Kolín. Poslední zběsilé nákupy. Nervózní rodiče. Uplakané děti. Po Štědrém večeru zavalené kontejnery vánočním papírem. Návštěvy příbuzných, které ne vždy dopadnou dobře. Po svátcích další útok na naše peněženky. Unavené fronty v obchodech. Bude přece ještě Silvestr. Jak ho budeme slavit? Kam půjdeme? S kým? Kam dáme děti? Nebo budeme letos doma? Co bude v televizi?

Byla to prostě nádherná dovolená bez Vánoc a Silvestra. A návrat byl nejkrásnější! Většina lidí vítala všední dny s nevšední radostí! To je dost, že je už po Vánocích! Silvestr za nic nestál! Už jsem se těšil do práce! To zase bylo vyhozených peněz! Člověk jen žral a žral! Konečně už jdou děti do školy! Rok od roku jsou ty svátky horší…

A já mezi nimi zářila. Byla jsem opálená, odpočatá a každému jsem vypravovala, že se v Maroku pasou kozy na stromech…