Prdy, prdánky, prdíky, prdíčky

Odposlechla jsem něco, co nevymyslíte, ale musíte to potkat. A kvůli tomu, abych o tom napsala blog, musím udělat „omáčku“, protože tohle moje odposlechnuto, by se vešlo do perexu. Tak jdu vařit...

Jako dítě jsem nic z toho, co jsem uvedla v názvu blogu, neregistrovala. Nic z toho pro mě neexistovalo. Kolem šesti, sedmi let, kdy se ze mě stala malá čtenářka, se to, co je v názvu blogu, sice dostalo i ke mně a silně to narušovalo mé snové představy o tom, jak by život a lidé v něm, měli vypadat.

Můj otec se do snových představ jeho Mášenky, nehodil.

Když jsem uslyšela ten zvuk, něco ve mně řeklo nahlas, fuj, prase! Zajímavé je, že něco ve mně mlčelo, když byl otec opilý. Ale teď mě napadlo, že se třeba ten zvuk, když byl opilý, neozýval.

Nicméně, když byl střízlivý a ozvalo se to, řekla jsem, fuj, prase, a otec se pokaždé trochu zastyděl a omluvně řekl, Mášenko, je to zdravé!

Fuj, prase, mi vystačilo hodně dlouho.

Když jsem v roce 1967 nastoupila jako mzdová účetní do kolínské TESLY, chodila jsem pro pracovní výkazy na jednu dílnu, kde pracovali tři svářeči. Brzy se z nás stali kamarádi a já tam chodila často. Bylo mi sedmnáct, těm chlapům mohlo být kolem třiceti, pětatřiceti, ale měli jsme souzvuk duší. Já je ráda poslouchala a zajímalo mě, co říkají, a jim dělalo dobře, že je ráda poslouchám a že mě zajímají.

Jednou přišla řeč i na to, co je v názvu tohoto blogu. Dala jsem pravděpodobně při nějaké debatě najevo svůj odpor a slovo si hned vzal pan Kosička.

„Irenko, já když jsem přišel do rodiny mé manželky, spali jsme nějaký čas s její sestrou v jedné místnosti, protože naše bydlení se dostavovalo. První noc byla děsivá. To jsem nikdy v životě nezažil! Ráno jsme si s holkama řekli, že i pro ně to byla děsivá noc. Já se styděl jich, holky se styděly mě, prostě jsme celou noc neprděli a ráno jsme vstávali v pět hodin a byli jsme všichni tři na sračky. Promiň, Irenko, já vím, že to nemáš ráda. Tak jsme se s holkama domluvili a od té doby, když si to tělo žádalo, my prděli.“

Díky panu Kosičkovi jsem se od roku 1967 stala k tomu, co je v názvu blogu, smířlivější.

A teď si konečně přečtěte to, kvůli čemu jsem musela napsat tuhle omáčku, která zase není tak úplně špatná.

Šla jsem s Baxíkem večer na procházku. Dá se říct, že jsem v černých dlouhých šatech splynula s okolím, a mladý pár, který šel o kus dál po cestě, mě neviděl.

„Promiň, Přemku, prosím tě, promiň! To je tak strašně trapný! Přemku, odpusť mi to, prosím tě! Ze mě to prostě vyšlo, já za to nemůžu! Já to prostě neudržím, Přemku! Vyjde to ze mě! Přemku, já se tak stydím! Prosím tě, Přemku, odpusť mi to!“

Ušli dva metry a pak jsem uslyšela i toho chlapce.

„Já ti to odpustím. Ale nejsem Přemek.“