Pozor na makrelu v televizi

Mám makrely ráda. Kupuju si ji pro sebe - doma je kromě našeho jezevčíka nikdo nechce, a jezevčík ji nedostane, protože se bojím, aby se nezadusil. Připravím si její čisté masíčko bez kosti a....mňam!

Škoda, že jsem Mňam! nad televizní makrelou, nedělala i včera kolem půlnoci. To jsem se naopak sama na sebe tak rozčílila, že jsem nemohla usnout. Ale než byla ona půlnoc, koukala jsem od 21.45. na ČT art, na indický film, Cizí oběd. Během něho jsem přepisovala do počítače hru Bertolta Brechta, Dobrý člověk ze S´-čchuanu, protože začátkem ledna je v Činoherním klubu zahajovací zkouška a my tuhle hru nemáme v elektronické podobě. Obé jsem zvládala v pohodě.

Film skončil o půlnoci, já ještě chvíli přepisovala, a když jsem si po půlnoci lehla, projížděla jsem programy, jestli najdu něco, kde se nebude vraždit. Zarazila jsem se u programu, kde stála příjemná dívka a vybízela diváky, aby našli poslední rybu v tajence a dostanou asi dvanáct tisíc. U těchto programů se většinou nezastavuju, protože mi je líto zoufalých dívek, které prosí, aby konečně někdo zavolal a říkám si, když jim nikdo nezavolá, tak je určitě vyrazí...

Ale tahle byla jiná. Sympatická. Bezprostřední. Nad věcí.

"Já se vám divím, proč nezavoláte! Stačí zavolat a říct poslední rybu, která má v názvu dvě -a-! Udělejte to a máte dvanáct tisíc! Ta ryba je přímo před vámi  na obrazovce!  Já ji vidím! Musíte ji vidět také!"

Podívala jsem se na obrazovku a ze změti písmen na mě vykoukla, MAKRELA. Má dvě A, je to makrela, řekla jsem si, a čekala jsem, kdy konečně někdo zavolá a vono nic! Jsi jediná, kdo vidí makrelu, řekla jsem si pyšně a vzala jsem si brýle na blízko, abych si přečetla, kolik stojí zavolání.

"Jajaj..." zaúpěla jsem. "Stovku?!" Ale pak mě napadlo, jak jsem teď mezi svátky nic nekupovala, na Silvestra mám plný mrazák, a že je to hra, a když tu makrelu vidím jako jediná ze všech lidí, kteří teď  na tuhle hru koukají, tak proč si nezahrát? Jak to říkal ten malý medvěd tomu velkému, když se potkali u Kolína?

"Pane, pojďte si hrát!"

A už jsem vyťukávala číslo, uvedené na obrazovce, začínající číslem devět...

Když se ozval vyzváněcí tón, odkašlala jsem si, protože jsem věděla, že za chvíli budu ve vysílání a hrdě pronesu, MAKRELA!

No jo...ale všechno bylo jinak. Ozval se předtočený ženský hlas, poděkoval mi, že jsem zavolala, upozornil mě, že musím čekat, protože přede mnou je několik volajících, a že si mezitím můžu zmáčknout pětku a dozvím se svůj horoskop a... ťopla jsem to.

Znovu jsem se podívala na sympatickou dívku, která už půl hodiny vyhrožovala, jestli někdo z nás nezavolá, tak bude muset jméno ryby oznámit a tím ukončit soutěž, a že se vážně diví, že NIKDO z nás na obrazovce jméno té ryby nevidí, protože na nás přímo civí!

Měla pravdu! Kdykoli jsem se na obrazovku podívala, viděla jsem MAKRELA!

"Zavolejte! Vytočte teď hned naše číslo a řekněte poslední jméno ryby, které hledáme!"

"Makrela, makrela, makrela..." vztekala jsem se a pak jsem to číslo, začínající devítkou, vytočila podruhé. Třeba mě blbě přepojili - ta sympatická holka pořád žebroní, aby někdo zavolal, tak to zkusím ještě jednou!

Opět se ozval předtočený, ženský hlas, poděkoval mi, že jsem zavolala, upozornil mě, že musím čekat, protože přede mnou je několik volajících, a že si mezitím můžu zmáčknout pětku a dozvím se svůj horoskop a...

Ťopla jsem to podruhé, vypnula jsem televizi a pak jsem dost dlouho nemohla usnout, protože jsem byla na sebe hodně, ale hodně naštvaná. A také mi bylo líto těch dvou stovek, o které jsem díky své blbosti a naivitě, přišla.

Milá dívko, s tebou si už NIKDY nebudu hrát, i kdybys byla nevím jak sympatická. A víš proč? Ty si totiž hrát neumíš!