Irenko, je to smutný a je to člověčí.

A vlastně to je na tom to hezký. Dík!

Upřímně nerozumím reakci té vaší kamarádky. Stává se běžně, že někdo člověka zklame, když pozná, že je jiný, než jaký měl jeho obraz. Ale neumím si představit, že bych někomu řekla, že "vypadá jako mamut" nebo něco podobného. To není žádná upřímnost, ale hrozný nedostatek slušnosti a společenského taktu. Navíc ještě to říct osobě, která k člověku chová nějaký cit, je neomalenost a nedostatek empatie.

V mládí jsem měla spoustu ctitelů, (hlavně proto, že jsem se pohybovala ve společnosti, kde byli většinou kluci), některé jsem přímo nesnášela, dokonce jeden mi byl tak odporný, že jsem měla zkažený den, když jsem ho potkala. Nikdy jsem nikomu ani náznakem nedala najevo žádné antipatie. Normálně jsem se s nimi bavila a pozvání na schůzky jsem taktně odmítala, až časem sami odpadli.

Musíme si uvědomit, že se nezměnili jenom oni, ale i my. Mně to trvalo několik let a pomalé znovu sbližování.

Hezkou neděli Irenko

Vašek

Václave, tomu rozumím. Pomalé znovu sbližování. Ano. Ale tohle byla od první vteřiny citová agrese, kde na pomalé znovu sbližování nebyl prostor. Alkohol k tomu. Bylo to spletité, nepříjemné nedorozumění, které bylo v podstatě na jejich setkání naroubované od začátku. Měsíc si ty dvě psaly a telefonovaly, a při osobním setkání byl výsledek katastrofální. Tys mi vyznala lásku tím, že mi uvaříš polévku, a když přijedu, tak se ke mně chováš jako k někomu cizímu? Chtělo to pomalé znovu sbližování.

Drsný příběh. Já jsem po dlouhých letech sehnal kontakt na kamaráda, se kterým jsme si na střední škole velice rozuměli a dokonce jsme o sobě mluvili jako o svém "druhém já". Za totáče emigroval a až po čtyřiceti letech jsme se zkontaktovali přes e-mail. Po pár zprávách o svých rodinách jsme postupně zjistili, že vlastně nemáme o čem psát a naše komunikace se omezila jen na občasný pozdrav. Těch čtyřicet let, kdy jsme žili odděleně a v jiných světech udělalo své.

Milane, setkání, o kterém píšu je stejné, jako to vaše, ale v bleděmodrém.

Irenko, já mám tedy ohromné štěstí, že takové kamarády nemám. Život nám ale dokáže zle zatápět. Všem LIŠÁKŮM přeji povedenou neděli!to jsem já!

Horste, eště že tě mám! Díky!

Smutný příběh, ale dějou se takové. Střet vzpomínek s realitou po letech...

Když jsem se dozvěděla, že se vrátila z ciziny moje nejlepší kamarádka z dětství, která emigrovala ještě před maturitou, vrátily se mi i všechny krásné vzpomínky. Jen jsem dala o sobě vědět a nechala další průběh na ní. A ona se ozvala. Pozvala mě k sobě. Ne, nebyla lesba, ale šok to byl podobný - kdysi třídní kráska vypadala o patnáct let starší než já, potkat ji na ulici, budu si myslet, že je bezdomovec. Psychická nemoc a alkohol ji semlely až na dno . A bohužel se taky upnula na mě a dalo hodně práce ten kontakt zase ukončit. Stáhla by mě totiž do propasti s sebou, jako svého muže a jedno z dětí (to jsem se dozvěděla až později).

Sabrino, to je jak přes kopírák. Tak to je síla! Měla jste štěstí, řeknu vám!