Plakali jsme, tak se teď pojďme zasmát...

Jednou nám během zkoušky vypravoval Petr Nárožný, jak byl Josef Dvořák před mnoha lety na divadelním zájezdě v Českých Budějovicích. Před představením měl chvíli čas na večeři a tak se vydal s kolegyní Dášou Veškrnovou do hospody, kterou jim doporučili místní.

Sotva do té hospody vešli, zjistili, že se zde možná bude dobře vařit, ale klidná a tichá hospůdka to ani zdaleka nebude. Byla to totiž typická hospoda, kde v tuto podvečerní hodinu bylo už několik hostů ve velmi bujaré náladě.

Oba naši známí herci se snažili na sebe příliš neupozorňovat, protože se chtěli hlavně rychle navečeřet a vrátit se zpátky do divadla, aby se mohli připravit na představení. Josef Dvořák měl navíc ještě jeden důvod, proč nechtěl, aby si ho některý z bujarých hostů všiml.

Kdysi se totiž stal účastníkem hospodské bitky, která vlastně ani bitkou nebyla, protože pouze jedna strana bila a druhá strana byla bita. Ta druhá strana byl Josef Dvořák. Ano, Josef Dvořák prostě kdysi dostal od jednoho opilce lidově řečeno "po hubě". Od té doby měl v hospodách přímo panickou hrůzu z jakýchkoli slovních, natož fyzických rozepří.

Nicméně se on i Dáša rozhodli, že tady zůstanou. Sedli si, objednali si večeři, a pak si povídali a čekali, až jim jídlo přinesou.

V tu chvíli se od jednoho stolu zvedl dvoumetrový svalovec. Dovrávoral k nim a v natažené ruce držel špinavý, pivní tácek. Zastavil se nad Josefem Dvořákem a praštil tím špinavým táckem těsně vedle jeho ruky.

"Podepiš mi to, Luďku," nařídil drsným hlasem Josefu Dvořákovi a ten zesinal. Nezesinal ale kvůli tomu, že si ho ten obr spletl s Luďkem Sobotou. To se mu občas stávalo a už si na to zvykl. Zesinal, protože si uvědomil, do jaké strašné situace se dostal. Horečně přemýšlel, co má dělat. Jak se má podepsat? Bylo mu jasné, že jako Josef Dvořák se v žádném případě podepsat nesmí! Jestliže ho ten opilec má za Luďka Sobotu, považoval by za provokaci, kdyby si na tácku přečetl jiné jméno...

"Nedá se nic dělat, budu Luděk Sobota," řekl si Josef Dvořák, vytáhl tužku a třesoucí se rukou napsal na tácek jméno svého kolegy. Luděk Sobota.

Kolegyně Dáša se koukla, co napsal a vyprskla smíchy. Nevěděla, jakou ošklivou zkušenost má Josef s hospodskými rváči a tak si myslela, že si dělá z opilce legraci. Když si myslíš, že jsem Luděk, tak máš mít na tácku podepsaného Luďka!

Dvoumetrový svalovec vzal podepsaný tácek, přečetl si jméno a spokojeně se usmál.

Josef Dvořák si oddychl. Ale ne na dlouho. Svalovec praštil špinavým táckem o stůl podruhé. Tentokrát před Dášu Veškrnovou. 

"Ty se mi taky podepiš," přikázal jí, stejně jako před chvíli přikázal Josefovi.

Dáša si s úsměvem vzala od Josefa tužku a napsala na tácek jméno. Ale stejně jako Josef Dvořák, ani ona nenapsala na tácek své jméno. Napsala tam: Petr Nárožný.

Když si to Josef Dvořák přečetl, řekl si, že nastala jeho poslední hodinka. Nenápadně se podíval pod stůl, jestli se pod něj vejde. Když zjistil, že ne, rozhlédl se kolem sebe, kudy z hospody uteče. Vyrazil na něm studený pot. Z téhle hospody by se dalo lehce utéct, ano, ale ne, když před vaším stolem stojí dvoumetrový obr...

A tak se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Dáša Veškrnová podala s úsměvem dvoumetrovému svalovci podepsaný tácek. Svalovec si ho vzal, podíval se na něj, přeslabikoval si obě jména a pak škytl.

"Děkuju vám, kluci!"

A odpotácel se...