Peněženka, kabelka nebo chlap. Není to jedno?

Jsou ženy, kterým pod stromečkem udělá radost peněženka i kabelka, ale chlap ne. Jsou ženy, kterým by větší radost pod stromečkem udělal spíš nový chlap, než nová kabelka či peněženka. A přitom je to, milé dámy, prašť jako uhoď!

Dva měsíce od Štědrého dne je dost dlouhá doba na to, abychom si zvykly na novou kabelku, novou peněženku i na nového chlapa! Stačí jedno. Chtít si zvyknout. A pak už jde všechno samo. Pravda, ne všechno jde dobře, ale jak říkám, stačí chtít si zvyknout. Pokud si zvykat nechcete, stačí nezapomenout na své dobré zkušenosti s kabelkami, peněženkami a s chlapy, ale právě na tyto mnohaleté zkušenosti, občas zapomene každá žena!

Například  my, co nosíme kabelky přes rameno, dobře víme, že si nikdy nesmíme koupit kabelku, která má dvě ucha, protože nám jedno ucho bude neustále s ramena padat, ale stejně někdy vlezeme do obchodu, padneme na kabelku, která je nádherná, dokonalá, přesná - koupíme si ji a doma s hrůzou zjistíme, že má dvě ucha a to jedno nám, samozřejmě, padá neustále z ramena.

S peněženkou je to podobné. Kromě mnoha důležitých maličkostí, které naše nová peněženka musí mít, se zmíním o přihrádce na drobné. Drobné potřebujeme pořád a většinou je po nás v obchodě chtějí, když stojíme na jedné noze, jednu tašku držíme v zubech, tři máme zavěšené různě na těle, a v tomto stavu máme co nejrychleji nalézt dvě koruny. Kapsička na drobné, která je v naší peněžence, se proto musí otevírat skoro sama! A přesto někdy vlezeme do obchodu, padneme na peněženku, která je nádherná, dokonalá, přesná – koupíme si ji a doma s hrůzou zjistíme, že přihrádka na drobné se otevírá složitým uzávěrem, který navíc nemůžeme najít, natož abychom ho rychle otevřely!                                                    

A chlapi? Prašť jako uhoď! Víme, že netoužíme po chlapovi, který nerespektuje, že víkend chceme prožít v klidu, v příjemném odpočinku nad knihou, při návštěvě divadla, kina, nebo sladkým vyvalováním v posteli. A přesto se zblázníme do špinavého blonďáka, který nás dovede přimáčknout na zeď a vášnivě líbat, až ztrácíme dech, a když zahuhlá, v pátek večer pojedeme ke mně na chalupu, omámeně kývneme, a v pátek večer vystoupíme z auta v naprosté pustině, pěšky se vydrápeme k něčemu, co bylo ještě před rokem kozím chlívkem, a když nás náš špinavý blonďák přimáčkne na zeď a vášnivě líbá, roztrhneme si o skobu úžasnou bundu z Francie a pak si už jenom říkáme, nikdy, tak tohle už nikdy!

Přes všechny tyhle katastrofické příklady musím nám, ženám, přiznat obdivuhodnou vlastnost. Dokážeme si zvyknout skoro na všechno. Přizpůsobíme se, což znamená, že si to, čemu se musíme přizpůsobit, nenápadně přizpůsobujeme tak, že jsme ve výsledku maximálně spokojené.

Třeba kabelka. Někdy potřebuje na ucho přidělat jednu dírku, aby ucho bylo delší. Prozradím vám, jak potřebné dírky dělám já. Položím ucho kabelky na kuchyňské prkénko, vezmu starou vývrtku a na dřevěném prkénku udělám do ucha kabelky potřebnou dírku. Nikdy jsem panu Fuchsovi neprozradila, odkud se vzaly na kuchyňském prkénku záhadné vpichy, a protože zásadně nečte, co napíšu, nedozví se to ani teď.

Anebo peněženka. Musí se zabydlet. Musíme si zvyknout ji otevírat. Musíme si zvyknout, kde a co v ní máme, protože přímo katastrofický scénář je, když jdete s novou kabelkou a s novou peněženkou do banky, a před úředníkem hledáte v nové kabelce novou peněženku, když ji konečně najdete, pátráte, ve které přihrádce, sakra, mám kreditní kartu, ve které přihrádce, kruci, mám občanský průkaz, a pak jenom nechápavě zíráte, jak lovíte z přihrádek nové peněženky párátko, zavírací špendlík, žvýkačku a acylpyrin …

S chlapem je to prašť jako uhoď. Když víme, co chceme, nemůže se nám stát to, co s kabelkou (dvě ucha), s peněženkou (složitý uzávěr) a se špinavým blonďákem (o skobu roztržená, úžasná bunda z Francie).

Nicméně, i když víme, co chceme, přesto se nám občas stane, že náš výběr není dokonalý. A ne všechno jde vyměnit. Pak nám zbývá jediné. Musíme si zvyknout na dvě ucha u kabelky, na složitý uzávěr u peněženky i na špinavého blonďáka z kozího chlívku...

... Čas běží, máme dva měsíce od Vánoc, a zjišťujeme, že jsme si zvykly nejenom na kabelku, která má dvě ucha, zvykly jsme si i na peněženku se složitým uzávěrem a otevíráme ji jedním prstem a ve vteřince, ale zvykly jsme si i na špinavého blonďáka, který nás pořád líbá tak, že ztrácíme dech, a my si to omámeně užíváme, protože si teď už dáváme secsakra pozor, aby nás zase nepřimáčkl na skobu a nezničil nám úžasnou bundu z Francie…

Tento fejeton vyšel v MF DNES, v Magazínu ONA DNES, 25. února 2013