Pavel Landovský neměl rád nápovědy na tomhle světě...

... a určitě je nemá rád ani na onom. Sobotní povídání Marcela Kabáta o Audienci v příloze LN RELAX, nazvané, "Nikdo nebyl smutný", a včerejší film režiséra Slávka Horáka na ČT1, "Havel", mi připomnělo něco, co vím od roku 1994.

V Audienci, která měla premiéru v Činoherním klubu 10. ledna 1990 a mohli jste ji vidět na ČT art 18. prosince 2021, byli výborní oba herci, Josef Abrhám i Pavel Landovský, i když toho druhého přivezli do Činoheráku na premiéru (cituji) úplně zeleného, protože teď mu konečně došlo, co je to za průšvih. (konec citace).

Neuměl text a na zkoušky přijel čtyři dny před premiérou z Vídně, kde byl v angažmá v Burgtheatru, a přivezl si (cituji) papírové plachty, na kterým měl napsán text. Položil si je na stole, za nímž sládek sedí, že bude roli prozatím číst. (konec citace)

Ve filmu Havel jsem Pavla Landovského sledovala bez dechu a se strachem, jako neřízenou střelu, která se může kdykoli obrátit proti mně. Martin Hofmann ho nehrál. Martin Hofmann byl Pavel Landovský…

Do ČK jsem nastoupila jako nápověda v květnu 1994 a pochopitelně jsem se těšila i na to, že tam Pavla Landovského někdy potkám osobně. Brzy jsem zjistila, že v angažmá v ČK není ani tady v ničem nehraje, a také jsem se dozvěděla, že se v Audienci nebyl schopný naučit text a tak na jevišti, pod stolem, u kterého seděli oba pánové, Pavel Landovský s Josefem Abrhámem, seděla skrčená i moje kolegyně V. K., která v ČK napovídala přede mnou. Laskavá, éterická stará dáma.

„Když Lanďák nevěděl text, tak do ní pod stolem kopl,“ řeklo mi několik kolegů a bylo na nich vidět, že jim to vadilo tehdy a vadí jim to i teď, když mi to říkají.

Za nějakou dobu jsem Pavla Landovského poznala osobně a chvíli jsem měla pocit, že si se mnou rád v šatně povídá, ale pak mi došlo, že jsem mu na povídání prostě „zbyla“. 

Jednou se zase objevil v dámské šatně, sedl si do kouta a pozoroval nás. Domlouvala jsem totiž s redaktorkou Květů reportáž, kterou jsem připravovala s herci ČK. Když jsme si řekly, co jsme potřebovaly, redaktorka odešla. Psala jsem si ještě nějaké poznámky a Pavel Landovský seděl pořád v koutě a pořád na mě koukal.

V tu chvíli přišel do šatny Vojta, osmiletý syn rekvizitáře Honzy, aby dal na stolky pro herce rekvizity. Pavel na něj kývl a ukázal na mě.

„Jdi a kopni Fuchsovou!“ Překvapeně jsme se s Vojtou na sebe podívali, Vojta pak beze slova vyběhl ze šatny a Pavel Landovský odešel.

Šla jsem do rekvizitárny a Honza na mě zvědavě kývl.

„Co se nahoře stalo? Vojtovi prej ňákej chlap říkal, aby tě kopl...“

Řekla jsem, kdo to byl a Honza mávl rukou.

„No jo... to mě nepřekvapuje... “

Asi za dva roky mi volala nějaká holčina, že teď zkouší s panem Landovským jeho hru a že jim odešla nápověda, protože na ni prý pan Landovský řval, a mě že prý pan Landovský zná, a řekl jí, aby se mě zeptala, jestli bych nechtěla tu jeho hru napovídat.

Nechtěla jsem.

P. S. Pavle, až za tebou nahoru přijdu a ty budeš zase zkoušet nějakou svoji hru, nebo budeš v nějaké hře hrát, tak tě radši už teď upozorňuju, že ti napovídat NEBUDU!