Nostalgie po komunismu? Ale kdepak.

Ráno jsem si všimla na internetu titulku: "Nostalgie po komunismu je živena Českou televizí a rádii. Těží z toho Michal David, říká Veselý."

Už zase někdo dělá z diváků a posluchačů "vzdychače" po komunismu, pomyslela jsem si a klikla jsem na článek, ve kterém byl tento text (cituji):  "dnes | Kultura může být v politice dobrá zbraň, ale to autentické, co je v hudbě se zneužít nedá. Použití kapel v politických kampaních zavání falší a lidi to vidí, říká hudební publicista Karel Veselý, autor mystifikačního románu Bomba*Funk. Dodává, že dnešní mladí lidé si pořád v opilosti pouští Michala Davida, protože dnešní populární hudba jim nedává nic, co by je spojovalo."

Mých "vzdychačů" se to sice netýká, ale řeknu vám, vtěsnat do čtyř řádků takovou směs názorů, by za blog stálo, ale chci psát o "vzdychačích", které si často berou kritici a novináři na paškál a shodně tvrdí, že je špatné, když lidé nostalgicky při seriálech, filmech či písničkách z normalizace, vzpomínají... na normalizaci. 

Není to pravda. Nevzpomínají na normalizaci.

Na konci loňského roku byl celkový počet důchodců v České republice 2 880 677. Určitě je mezi nimi většina těch, kteří poslouchají vysílání pro pamětníky v rozhlasu, dívají se na televizi, mají rádi "staré" filmy i "staré" písničky. Ale nejsou to "vzdychači"! Nevzpomínají nostalgicky na komunismus, jak se píše v titulku článku o názorech Karla Veselého.  

Vzpomínají na své mladí, na školu, na studium, na učení, na první zaměstnání, na vojnu, na své manželství, na děti, které se jim narodily. Vzpomínají na svůj život.

Dneska ráno jsem si telefonovala se svojí devadesátiletou tchyní z Jablonce nad Nisou.

Říkala mi, že poslouchala pořad na Dvojce, (ČRo2) a že při něm vzpomínala na staré herce a staré písničky, jak to všechno bylo jiné a krásné... A protože mě zná, hned to upřesnila.

"Já vím, Irenko, že jsem byla mladá. Já vím, že je teď jiná doba. Ale když já tak ráda vzpomínám! Na maminečku. Na včeličky. Na bratry. Rudu, Pepíka a Frantu. Na děti, když byly malé. Krásně se mi vzpomíná."

I já si v tu chvíli vzpomněla. Na svoji maminku, která před rokem, ve svých devadesáti čtyřech letech, zemřela. Kdysi dávno jsem se jí ptala na válku. V roce 1939 jí bylo sedmnáct let. Jak vlastně prožívala válku v Kolíně, kde měla celou rodinu?  A víte, co mi tehdy řekla?

"Irenko, to byly nejkrásnější roky mého života. Nediv se! Byla jsem mladá. Chlapi po mně šíleli! Měla jsem plno lásek. Randila jsem. Co já měla kluků..."