Nosatá třináctka

V roce 1963 mi bylo třináct let. Od září jsem nastoupila do osmé třídy do ZŠ v Uhelné Příbrami. Doktoři mi totiž doporučili kvůli průduškám vyměnit Kolín za venkov a na této ZŠ dělal ředitele můj strýc, takže to šlo bez problémů.

V Uhelné Příbrami jsem chodila do osmé a deváté třídy a pak jsem se vrátila do Kolína, kde jsem nastoupila na SVVŠ, což bylo klasické Gymnázium, které tehdy změnilo na pár let název.

Moje zdravotní problémy (rýma a kýchání) trvaly celé dva roky, co jsem byla v Uhelné Příbrami a já po návratu do Kolína zjistila, že trpím alergií na kočky, kterou měla babička v Kolíně i strejda v Uhelné Příbrami a průdušky mám zdravé.

To ale pro tento blog není důležité. Celoživotně důležité pro mě bylo něco jiného.

Dva dny před 1. zářím 1963 jsem se před školou v Uhelné Příbrami sešla se dvěma stejně starými holkami, svými novými spolužačkami. Ta jedna byla normální a brzy jsme se staly největšími kamarádkami, ta druhá byla nafrněná královna třídy a budoucí královna všech hasičských bálů, která přišla zkontrolovat, jestli jí nepřijela z Kolína konkurence.

"Umíš zpívat," zeptala se mě a já se rozesmála.

"Ne! Neumím zpívat! A proto zpívám nerada," odpověděla jsem jí upřímně a ona spokojeně přikývla. Zatímco jsem se bavila s druhou holkou, která mě pozvala k nim, řekla, že bydlí u kostela, kde táta dělá kostelníka, že má ještě mladší sestru, že jim umřela maminka a že se o ně stará táta a babička,  nafrněná královna třídy a budoucí královna všech hasičských bálů, mě upřeně pozorovala. 

Když jsem se s oběma chtěla spokojeně rozloučit, protože jsem cítila, že jsem ve Zdeně Kostelníčkovic objevila duši spřízněnou, zatímco na nafrněnou královnu třídy a budoucí královnu všech hasičských bálů, budu zvysoka kašlat, nafrněná královna třídy a budoucí královna všech hasičských bálů, se pobaveně usmála.

"Máš strašně velký nos."

A odplula směrem k jejich statku, který byl kousek od školy.

V červnu mi bude šedesát devět a já za celé ty dlouhé roky nezapomněla, co mi řekla.

"Máš strašně velký nos."

Nikdy mi to neřekl nikdo před ní, a nikdy mi to nikdo neřekl po ní. A přesto se tahle blbá čtyři slova  ve mně doslova zabetonovala.

Ne že bych se z toho hroutila! Nehroutila jsem se ani z nohy po dětské obrně, kterou jsem dostala v roce 1954, tak jsem se nehroutila ani z těch čtyř blbých slov. Ale nikdy jsem na ně nezapomněla. Nikdy.

Vzpomněla jsem si na ně pokaždé, když jsem se na sebe koukala ze strany do zrcadla a pokaždé, když se mluvilo o nosech. Nehroutila jsem se z toho, ale nezapomněla jsem nikdy.

A teď si představte, že mi včera moje neteřinka Věrunka, kterou jsem měla ty dva roky na starosti, neteřinka, které byl rok, když jsem do Uhelné Prříbrami přišla, poslala na facebook fotku, kterou jsem nikdy neviděla. Fotku, na které jsem jako třináctiletá s roční Věrunkou.

Tuhle jedinou fotku, na které jsem jako třináctiletá, jsem včera viděla poprvé.

Koukala jsem na tu nádhernou třináctiletou holku na fotce a představila jsem si nafrněnou královnu třídy a budoucí královnu všech hasičských bálů, která na tuhle nádhernou třináctiletou holku kouká před padesáti šesti lety u ZŠ v Uhelné Příbrami, a v panice, že bude sesazena z trůnu (což se stalo), jí řekne, máš strašně velký nos...