Nechcete stárnout? Pracujte v divadle!

V divadle se nemluví o tom, co mě bolí, že mám závratě, že mi hučí v uších, co mi řekla doktorka, že špatně spím, jsem jak rozlámaný, buší mi srdce, je mi na omdlení, pletou se mi nohy, už nic nevydržím, je to prostě hrůza!

V divadle není na stárnutí čas. Bavíme se o všem možném! Co se nám zdálo, co jsme viděli v kině, v televizi, v divadle, co jsme četli, co jsme zažili, vzpomínáme společně na situace, které už vstoupily v Činoheráku do jeho dějin, probíráme, co se nám stalo včera atd. Je nám dobře, jsme ve stavu beztíže, jsme bezstarostní, létáme a přitom zkoušíme, mluvíme o hře, o postavách v ní, dostáváme se do jiných světů... nádhera. Tohle se vám stane fakt jenom v divadle.

Přijdu do Činoherního klubu a je ze mě jiný člověk už jenom tím, že mi nikdo z mých kolegů neukazuje plnou igelitku léků, kterou si nese z lékárny, zatímco v Kolíně se dva kamarádi, které znám padesát let, málem poperou u autobusové zastávky kvůli tomu, kdo má ve své igelitce léků víc! Kde jsou ty časy, kdy se prali kvůli mně!

Vadí mi to. Jako by nestačilo, že mi kamarádi odchází na druhý břeh, oni mi odchází i kamarádi, které potkávám.

Říkám si, přece to není tak dlouho, kdy jsme se bavili o tom, co děláme, o partnerech, o dětech, o kamarádech, o práci, o dovolené, jak jezdí vlaky, kde je nová hospoda, mluvili jsme i o politice, občas se mě někteří zeptali i na Činoherák a co píšu, ale teď?

Nic. Nic. Nic. Zdravotní problémy a léky. A málem bych zapomněla! Také peníze. Drahota. Důchody.

Musím je strašně naštvat, když se mě zeptají, jak velký mám důchod a já řeknu, že nevím.

"Nepamatuju si to."

S omluvným úsměvem vytáhnu mobil, najdu si v kontaktech Důchod a tam, kde bývá telefonní číslo, mám napsanou částku. Vím, že bych jim to nemusela říkat, ale ti, co se ptají, jsou výjimky, a mně je jasné, že to potřebují vědět. Že je to pro ně životně důležité. Že jim zkazím den, když jim to neřeknu. Tak jim to řeknu, mobil schovám a už v tu chvíli zase nevím, jak velký důchod mám a je mi to jedno. Stejně jako mi je jedno, když mi říkají, co musím mít peněz, když furt jezdím do Činoherního klubu a furt mi někde něco vychází a taky že jsem furt v neděli v rádiu.

Nejsou to jenom kamarádi. Ani kamarádky nezůstávají pozadu. A jen tak mimochodem, ty dokážou být hodně jedovaté!

Ale stejně mi je líto, že se kamarádi a kamarádky, změnili. Jsou z nich chcípáci a chcípačky, závistivci a závistivky, starci a stařeny. A to je jim teprve něco přes sedmdesát.

P. S. Tímto zdravím všechny své zbývající kamarády a kamarádky, kterých je pořád ještě hodně, kteří se věkem nezměnili, žádné léky v igelitkách nenosí, a jestli je někde mají, nemluví o nich, zdravím všechny, se kterými se zasmějeme, zavzpomínáme, probereme všechno možné a hlavně si děláme legraci ze všeho, i ze sebe!