Možná to dělá i pan profesor Klaus s panem Petrem Hájkem…

No a co? I kdyby to dělali, tak na tom není nic špatného. Je to… nemohu říct lidské, protože to tajně dělají pouze muži, a nejenom muži velmi, ale velmi vzdělaní a nic proti tomu, pánové, že to děláte! Jenom abyste věděli, že vaše ženy, a dokonce i vaše děti, vědí, že to děláte!  

Ti čtyři muži v důchodovém věku, se v téhle kavárně schází každý den, přesně v 17. hodin a jejich setkání končí přesně v 18.30. Probírají pokaždé něco jiného, jinak to ani nejde, vždyť život kolem nich je každý den v něčem jiný. 

Mají svůj stůl, který jim nikdo neobsadí, protože personál kavárny hlídá, aby ho nikdo neobsadil, a pravidelní návštěvníci, kteří tyto čtyři muže znají z veřejného života, by si k tomuto stolu nikdy před sedmnáctou hodinou nesedli.

Jména uvádět nebudu, dělají tu věc tajně, tak to na ně přece neprásknu, že? Ale orientovat se v nich musíme.

Takže: Knírek má knírek, Pleška pleš, Ofina si zbytek vlasů sčesává do ofiny a nenávidí vítr a Vtipálek je vtipný, nebo se o to alespoň snaží. Jejich smysluplná a tvůrčí debata, určená každý den jiné vrstvě našeho národa, trvá přesně hodinu a půl.

… Knírek se podíval na hodinky.

„Neboj se. Hlídám ti čas,“ řekl Pleška. „Máš ještě pět minut do půl sedmé.“ Ale Knírek už vstával.

„Půjdu dřív. Včera jsem přišel, a už se houpal. Nebylo to ono.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Ofina. „Taky nemám rád, když nestihnu začátek. Jako by mi někdo přerušil orgasmus.“

„Tak půjdeme všichni. Dneska se nějak nemůžu dočkat! Pánové, teď mě napadlo, zítra bychom si mohli probrat orgasmus parlamentní,“ řekl Knírek a Vtipálek přikývl.

„Ještě, že jsi mi to řekl. Zeptám se manželky, co to je!“

Před kavárnou se cesty mužů rozdělily. Pleška šel vpravo, Vtipálek vlevo, Ofina rovně, protože bydlel hned naproti a Knírek musel obejít blok, kde byla kavárna. Podíval se na hodinky a zrychlil. Asi je to stářím, budu muset klukům navrhnout, abychom se scházeli o pět minut dřív a o pět minut dřív končili. Manželka taky říká, že má pořád co dělat a přitom jí žádné nové povinnosti nepřibyly. Už prostě nemáme to tempo, na jaké jsme byli zvyklí celý život.

Znovu se podíval na hodinky. Dneska bych to mohl stihnout...

Když došel domů, pozdravil se s manželkou a šel hned do své pracovny. Jeho žena začala v kuchyni připravovat talíře. Byl to takový jejich každodenní rituál. Když Knírek přišel ze státotvorné schůzky, šel si do své pracovny zapsat důležité podněty, aby je mohl dále zpracovávat, a chvíli před devatenáctou hodinou přišel do jídelny, kde při televizních zprávách společně večeřeli.

Podobné to bylo i u Plešky, Vtipálka a Ofiny. Všichni tito pánové měli své manželky vycvičené a tak dámy už mnoho let věděly, co jejich mudrcové vyžadují, a řídily se tím. Spokojenost byla na obou stranách. 

Knírek tedy za sebou zavřel dveře své pracovny (totéž v tu chvílí udělali i jeho tři kamarádi), zatáhl závěs na okně (i to udělali), rozsvítil lampu na pracovním stole (oni také), pak všichni otevřeli počítač, ale za stůl si nesedli...

… Když Knírek vyšel spokojeně před devatenáctou hodinou z pracovny, jeho manželka se na něho starostlivě podívala.

„Říkal jsi, že to dneska bude v kavárně složité. Stačil sis všechno, co jste dneska řešili, za těch deset minut zapsat, miláčku?“

„Samozřejmě. Cestou z kavárny si vše v hlavě utřídím a pak je to otázka přesně deseti minut. Všechno mám zapsané, děkuju za optání.“

Když si sedli ke stolu, řekla mu jeho manželka, že jí před chvílí, když byl v pracovně, volal jejich syn, a že mu také něco chce a zavolá mu po zprávách.

Knírek přikývl a pustil se do večeře. Jeho manželka se usmála. Vzpomněla si, jak svému synovi před chvíli řekla, že mu tátu k telefonu dát nemůže, protože… a syn se zasmál.

„No jo, já zapomněl, táta má Večerníčka…“