Moje Silvestry

Tak máme za sebou dalšího Silvestra. Můžu nostalgicky na některé zavzpomínat? Oslavy Silvestra byly od mých osmnácti let spojené s kolínským divadelním klubem. Sešli se tady zaměstnanci divadla, jejich příbuzní, kamarádi a známí, přijeli i herci z Prahy, a hodně kolíňáků dorazilo po půlnoci, protože divadelní klub byl otevřený do rána a byl průchozí...

Klub byl silvestrovsky vyzdobený a skoro každý rok jsme připravovali nějaký program. Jednou jsme například prováděli návštěvníky celým divadlem a na každém rohu na ně čekalo nějaké strašidlo, jindy jsme se domluvili, v jakých přijdeme kostýmech. Každý rok byl prostě Silvestr v kolínském divadelním klubu jiný a krásný, a na některý nezapomenu nikdy.

Například na ten v roce 1978, kdy jsem byla v klubu s mým prvním manželem. Všimla jsem si, že se moc nebaví, a tak jsem se ho před půlnocí zeptala, co mu je. A on řekl, chovala ses celý rok tak, že si nezasloužíš, abych se bavil.       

Během vteřiny jsem zrekapitulovala nejenom uplynulý rok, ale i naše čtyřleté manželství. Jak odešel ještě před narozením syna pracovat do Prahy a domů jezdil párkrát za měsíc, protože potřeboval vyprat, jak mi na syna dával jenom to, co dostal od státu, což byl přídavek na dítě a několik desítek korun, o které měl menší daně.

Jak nepřispíval na bydlení, i když bydlel, na jídlo, i když jedl, jak nepřispíval na nic. Jak jsme měli jet v létě s naším tříletým synem do Bulharska, kam on létal každý rok na dva měsíce, údajně kvůli ekzému, který jsem na něm nikdy neviděla, a jak nakonec letěl opět sám, prý pro nás tři neměli jízdenky na vlak, tak si koupil pro sebe jednu letenku.

Jak se po dvou měsících vrátil, a vyprávěl mi, jak si v Bulharsku užíval, nejenom moře. Užíval si i s dcerou bytné, u které každé léto bydlel.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, mozek se mi zavařil, a když jsem se vzpamatovala, řekla jsem si, končím. Rozvedu se.  

Nikdy také nezapomenu na oslavu Silvestra v roce 1986 u kamarádky Marcely, která byla celý podzim nemocná, ale bojovala a plánovala na jaře návrat do práce, a zrovna na Silvestra, který jsme slavili ve čtyřech, mi její manžel řekl, chvíli před půlnocí, když jsme si šli dát spolu ven cigárko, že Marcela má rakovinu plic a neví to.

Ne, nezazlívala jsem mu, že mi to řekl, dozvěděl se to pár dnů před Silvestrem, na jeho místě bych to taky musela někomu říct, ale návrat do silvestrovského pokoje k Marcele a k panu Fuchsovi, patří k nejhorším chvílím mého života.  

Naopak nejkrásnější Silvestr jsem prožila, když jsem byla doma sama, jenom s naším pejskem a pan Fuchs byl s dcerou na Tenerife. Koupila jsem si velkou krabici obložených chlebíčků, koukala jsem na televizi, o půlnoci jsem volala kamarádům na všechny světové strany a ze všech světových stran volali kamarádi mně, a volali také ti dva z Tenerife, a protože můj hlas zněl šťastně a spokojeně, pan Fuchs mi už nikdy podobný, radostný Silvestr nedopřál… 

A chcete vědět, jaký byl můj Silvestr 2010? Pan Fuchs mě vyvezl do Egypta. Říkal mi, budeme plavat na širé moře, a až uvidíme nad hladinou výčnělek, podobný ploutvičce žraloka, tak si dáme závody, kdo bude dřív zpátky na pláži.

Řekla jsem mu, že do moře nepolezu, a budu se koupat u hotelu v bazénu, ale nejdřív se zeptám personálu, jestli se tam nějakým potrubím nemůže žralok dostat, a pan Fuchs mě uklidnil, že prý se klidně můžu koupat v moři. Prý až žraloci uvidí moji nohu po obrně, leknou se, odplavou a už se nikdy nevrátí…

Tyhle vzpomínky jsem si napsala před rokem, v lednu 2011, a když jsem si je teď přečetla, tak mě dostaly... Potvůrky.

A tak jsem ráda, že jsem je dala do knihy fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II., která vyšla v květnu 2011.

http://www.kdyz.cz/vydane-knihy