Moje babičky

Babičky má každý z nás i proto, že naši rodiče mají maminky. Jsou výjimky, ale určitě se shodneme, že ve většině případů máme babičky. Já měla dvě babičky. Hodnou babičku, maminku maminky a zlou babičku, maminku tatínka.

Děda od hodné babičky umřel dva roky před tím, než jsem se narodila. Miloval divadlo, vedl v Kolíně ochotnický spolek, psal hry, režíroval, hrál a myslím, že má tam nahoře radost, že jsem od něho převzala štafetu a jsem u divadla už padesát šest let.

Děda od zlé babičky byl hodný a věděla jsem, že by se s námi rád stýkal, ale zlá babička nechtěla, a když jsme se náhodou potkali ve městě, hned ho od nás tahala pryč.

Bydleli na konci Kolína, do města nechodili často a to jí vyhovovalo. Aspoň nás nepotkávala. Měla ještě syna, který se nikdy neoženil a dceru, která se vdala a měla dvě dcery. Všichni jsme věděli, že zlou babičku zajímá jenom její dcera a dvě vnučky. Nikdo jiný.

Ve čtyřech letech, v roce 1954, jsem dostala dětskou obrnu, proti které se tehdy ještě neočkovalo. Na to, že tehdy byla nejenom na Kolínsku epidemie a hodně dětí umřelo, jsem dopadla dobře a své postižení jsem si neuvědomovala.

Bylo mi pět let, když jsem slyšela maminku s babičkou, jak si říkají, že jsem pro zlou babičku černá ovce rodiny, protože jsem postižená. Slyšela jsem je z vedlejšího pokoje a hned jsme k nim přiběhla s otázkou, co to je, černá ovce rodiny.

Obě se zarazily a bylo vidět, že se jim ulevilo, když se otevřely dveře a přišel táta z práce se staženým králíkem v tašce, kterou jim podal, a maminka s babičkou začaly hned králíka připravovat na pečení a chtěly, abych jim pomáhala.

Uběhlo pár let, bylo mi deset, šla jsem přes náměstí, pršelo, měla jsem deštník, který mi půjčila prateta Babeta, u které jsem zrovna byla na návštěvě, deštník byl velký a já neviděla, kdo jde proti mně, ale když jsem uslyšela, Podívej se na ni! Tamhle! Malá Irena!, věděla jsem, že je to zlá babička. A pak jsem uslyšela i dědu, jak říká, Jak jsi ji poznala, prosím tě? Pod tím deštníkem není vůbec vidět! A zlá babička odpověděla, Podle tý její mrzácký nohy.

To už jsem na ně zpod deštníku vykoukla, pozdravila je, děda mě objal a pak vytáhl peněženku a dal mi papírovou tříkorunu, zlá babička mezitím koukala směrem k Baťům, a když děda řekl, počkej, Irenko, dám ti ještě jednu pro Káju, kývla na něj, Jdeme!

Odtáhla ho k Baťům a já šla domů. Přemýšlela jsem, že bych se s bráškou rozdělila, ale nevěděla jsem, jak rozdělit tříkorunu, tak jsem si ji schovala a doma jsem o tom, že jsem na náměstí potkala zlou babičku a dědečka, nic neřekla. A také jsem nikdy nikomu neřekla, co si tehdy mezi sebou povídali.

Hodnou babičku jsem měla ráda, i když se přiznám, že jsme ji s bráškou Kájou dost zlobili, možná i proto, že jsme věděli, že nás bezmezně miluje. Měla ještě tři dcery a syna, ale bydlela v domě jako my, ona v přízemí, my v prvním patře, bylo tedy logické, že nejvíc pomáhala své nejmladší dceři, mojí mamince, a proto s námi byla pořád.

Před patnácti lety mi pražský bratranec Péťa, syn od tety Věry, poslal naskenované staré dokumenty, fotografie a dopisy. Objevila jsem tam i dopisy mé hodné babičky, které každý týden psala své dceři Věře do Prahy. Psala v nich o tom, jak jsem dostala dětskou obrnu, jak to všichni těžce nesou, jak čekají, až dostanu Janské Lázně a pojedu tam možná i na rok, psala o své bolesti z mého postižení, o smutku, který cítí, když se na mě podívá, o tom, jak večer pláče a modlí se za mě.

A já nad těmi dopisy seděla a brečela. Do té doby jsem si nikdy neuvědomila, jak rodina moje postižení prožívala, protože se ke mně všichni chovali, jako bych byla zdravá a tím mi dali do života největší dar!

Můžu vás o něco poprosit? Až budete někdy objímat své hodné babičky, obejměte je na chviličku i za mě. Děkuju.