Mimoni domácí

Každá žena doma měla, má nebo bude mít, mimoně domácího. Možná, že jsme i my, ženy, pro své muže, mimoňky domácí, ale moc bych tomu nevěřila.

A víte proč? Přesně totiž vím, co by řekl kterýkoli chlap, kterému bych přečetla začátek tohoto fejetonu:

Možná, že jsme i my, ženy, pro své muže, mimoňky domácí.

Kterýkoli chlap by řekl, jaké mimoňky? To ses spletla, ne? Nechtěla jsi říct, miňonky?

To jsou totiž celí oni. Myslí jenom na jídlo! Nebo na pivo!

Známá mi jednou vypravovala, jak měla svému mimoňovi domácímu, koupit čtyři piva. V televizi měl být večer hokej a bez čtyř piv by to ten správný hokej nebyl. Tak mu je koupila, ale doma zjistila, že koupila jinou značku. Poradila si. Namočila čtyři prázdné lahve, které měla připravené na vrácení, sundala z nich nálepky, namočila čtyři lahve s pivem, které právě koupila, i z nich sundala nálepky a pak na ně nalepila nálepky z prázdných lahví „jeho“ piva. A myslíte, že pivní mimoň něco poznal? Nepoznal.

Můj kamarád se pro změnu zařadil mezi psí mimoně. Šel večer do obchodu, psa přivázal venku, domů přišel bez něj, a uvědomil si to až v noci, když ho hledal ve své posteli. Hodil přes pyžamo bundu a letěl k obchodu. Pes nikde. Kamarád celou noc nespal a v šest hodin stál před obchodem, a když uviděl prodavačku, jak jde s jeho miláčkem, málem se rozplakal. Ta dobrá žena k němu došla a vrazila mu vodítko do ruky.

„Je vykoupaný a bez blech,“ ucedila pohrdavě, odemkla obchod, zabouchla za sebou dveře a pes na něho začal vyčítavě štěkat...

Další dva mimoňské příběhy jsou moje.

Před mnoha a mnoha lety jsem byla na návštěvě u kamaráda, který žil sám, se svým pětiletým synem. Měli doma perfektně uklízeno. Všechno, co doma udělali, měli oba tak promyšlené, že v podstatě nemuseli uklízet, protože byli mimoňsky čistotní. Šli jsme na procházku, a když jsme se vraceli, začalo strašně pršet. Kamarád a jeho syn se zuli a čvachtali se šťastně v kalužích, ale když jsme došli před byt, kamarád zesinal. Chytil se za hlavu a sesul se na schody.

„Jak to uděláme, když máme špinavé nohy?! Co budeme dělat, když se nemůžeme přezout?!“ Objal syna, ten se rozplakal a můj kamarád plakal také. Mimoni. Zula jsem se, šla jsem dovnitř, dala jsem na podlahu ode dveří až do koupelny noviny, a ti dva dolezli po kolenou k vaně.

A příběh druhý. Svého času jsem dělávala dvojí maso. Sojové pro dceru, a vepřové nebo hovězí, pro pana Fuchse. Jednou v zimě jsem udělala rajskou omáčku. Dala jsem dva kastrůlky se jmény adresátů, na zasklený balkon. Když jsem pozdě odpoledne přišla domů, zeptal se mě pan Fuchs, jestli jsem to maso nakládala. Zpozorněla jsem. Nenakládala jsem ho, ale jestli má mimoňský pocit, že bylo naložené, nechám ho při tom, a tak jsem přikývla.

„Jo, jo. Nakládala.“ Pochválil mě.

„Bylo takové měkké… dobré.“

Když jsem na balkoně zjistila, že zmizel kastrůlek se „sojovou“ rajskou, můžete jednou hádat, jestli jsem to panu Fuchsovi řekla…

P. S.

Tento fejeton vyšel 20. listopadu 2013 v Magazínu DOMA DNES.