Miluju ve vlaku ranní snídani + svačinu + oběd...

... ale nesmí mi chybět denní tisk. Jak nemám denní tisk, nesnídám + nesvačím + neobědvám. Jednou jsem zapomněla snídani + svačinu + oběd doma, ale cestu jsem přežila díky dennímu tisku, který jsem si koupit nezapomněla.

Je příznačné, že mě k napsaní tohoto blogu vyprovokoval sloupek ve čtvrtečním magazínu od jeho vedoucího, Martina Moravce, kterého mám ráda a ráda ho čtu.

Chlapec nedávno začal dojíždět vlakem ze svého bydliště do zaměstnání – jestli jsem to dobře pochopila, a je nadšený vším, co ve vlaku kolem sebe vidí.

Nedivím se mu a chápu ho – byla jsem skoro stejná. Skoro, protože mě na rozdíl od něho zajímaly příběhy, kterých se zkušenému pozorovateli, a tím jsem, nabízí při každé jízdě dost a to i po třiceti letech dojíždění. A netušila jsem, když jsem před třiceti lety začala dojíždět, co fejetonů, blogů a povídek vznikne jenom proto, že jsem jela vlakem Kolín – Praha a Praha – Kolín.

Ahá! Tady bude zakopaný pes! Martin nedojíždí cca 50 minut jako já, ale jede určitě kratší dobu. Takže si všímá telefonistů, které známe všichni nejenom z vlaků, nedočkavců, kteří se bojí přejet svoji stanici, tak se jdou postavit ke dveřím s půl hodinovým náskokem, průvodčích atd. atd.

Ať si chlapec všímá, čeho chce, aspoň mu cesta rychle uteče, ale ať nechá příště na pokoji jedlíky, o kterých napsal (cituji): že každý vagon má minimálně jednoho, který většinou šustí, drobí a kdyby nechal rohlík ještě chvíli v tašce, vysílali by večer v televizi reportáž o nešťastníkovi, který při cestě z práce zemřel hlady. (konec citace)

Nejsem celý život zvyklá snídat. Když jsem před třiceti lety začala dojíždět z Kolína do Prahy, udělala jsem si večer svačinu do vlaku. Většinou to bylo pečivo, které se ten den nesnědlo nebo chleba. Druhý den jsem si koupila na nádraží denní tisk a ve vlaku jsem se oddala své vášni od dětství – číst při jídle nebo jíst při čtení, jak chcete.

Když přijdu do divadla, udělám si kafe, mezitím přichází kolegové, povídáme si a v deset začíná zkouška. Pauza bývá různě, v poledne, v půl jedné, někdy je krátká, někdy delší, ale že by to pro nápovědu bylo na klidný oběd, se říct nedá.

Po zkoušce, která je do čtrnácti hodin, jdu na vlak a většinou mi něco málo z ranní svačiny zůstane, a když ne, koupím si něco malého, protože cestou do Kolína si dočtu, co jsem nestačila přečíst ráno a k tomu musím mít něco k jídlu, že?

Martine, věřte mi, že my, co ve vlaku jíme, máme prostě hlad. Za třicet let dojíždění si pamatuju desítky příběhů a za všechny uvedu jeden.

Ta mladá žena si sedla ke mně do kupé, nedočkavě šustila obalem na bagetě, nakonec ho strhla, zakousla se, a podívala se na mě, oči plné slz.

„Jsem čistá. Úplně. Nádor je pryč. Omlouvám se! Ta bageta je za odměnu! A taky mám hlad! Dva dny jsem nejedla, jak jsem se bála, co mi řeknou...“