Miluju tě, Bruno!

Konečně jsem byl ve svém pokoji. Svlékl jsem se a padl na postel. Těsně vedle Bruna, který už na mě čekal. Přitiskl se ke mně a já ho něžně hladil od hlavy až k jeho pevnému drsnému ocasu.

"Bruno, na tobě mám nejradši, že seš chlap. Opravdovej chlap. Tobě může člověk říct všechno. A ty vo tom zbytečně nekecáš. A miluješ mě. A já miluju tebe, Bruno! A nejenom, že se voba milujeme! Ty seš taky můj nejlepší kamarád! A já jsem tvůj nejlepší kamarád!"

Slyšel jsem se posledními střízlivými paprsky svého vědomí a podivil se, jak rychle jsem se ožral. Nejsem zvyklý pít, to je to. Nikdy mi pití nesedělo. Ale copak tohle můžu před někým říct? Copak jsem tohle mohl říct dnes odpoledne při těch oslavách?

Zavřel jsem oči, ale nepřestával jsem Bruna hladit, tentokrát už ne po ocase, ale po jeho hladkém bříšku, protože se rozkošnicky natáhl podél mého těla a ležel zády ke mně pevně přimáčknutý... byl sladký... sladký... ach, Bruno!

Žaludek se mi pomalu uklidňoval.

Antoš, šéf naší firmy, slavil dnes odpoledne čtyřicátiny. Má pocit, že se mu podařilo změnit půlku světa a do své padesátky zvládne změnit i tu druhou. Alespoň to vykřikoval, když jsme se všichni postavili kolem slavnostní tabule a pozvedli sklenice k přípitku.

Byli jsme tam všichni. Celá firma. Kolegyně během následujících dvou hodin postupně mizely domů. Nikdo je nepostrádal. Nahrazovaly je milenky mých kolegů, operativně přivolávané mobily a přivážené taxíky.

Seděl jsem vedle Antoše, jeho pravá ruka a mozek firmy, jak někdy přiznává, když jsme sami a on je totálně ožralý.

"A co ty? Kdy přijde ta tvoje," z eptal se mě a zapřel se zády do křesla v čele stolu. Zavřel oči. Zdálo se mi sice, že myslí na něco úplně jiného, než na co se mě zeptal, ale odpověděl jsem mu.

"Připravuje se na zkoušky. Nepřijde."

Antoš se mě ptal na Drahomíru, mou milenku, se kterou se občas miluju v bytě , který jí platím a také jí občas nechám ležet u telefonu vedle postele nějaké peníze.

Na Ladu se poslední roky už nikdo neptal. Všichni věděli, že spolu sice bydlíme šest let, ale z toho čtyři roky spolu nežijeme. Pracovala v naší firmě, a když jsme spolu začali chodit, našel jsem jí práci jinde. Rok nám to klapalo a rok jsme se přetvařovali kvůli Brunovi.

A další čtyři roky už spolu jenom bydlíme.

Odejít od sebe můžeme kdykoli. Smlouvu na pronájem bytu obnovujeme každého půl roku, nájem platíme na dva měsíce dopředu společně, nejsme na sobě finančně závislí, nevzali jsme se, děti ani žádný jiný společný majetek nemáme.

Kromě Bruna. Ale Bruno není majetek. Bruno je náš přítel. Bruno je naše láska.

Ano, máme společného Bruna.

Ach, Bruno!

Bruno!

Bruno, ty jsi jediná překážka. To kvůli tobě jsme ještě pořád spolu. Jestli jsem někdy v životě někoho opravdu miloval, tak jsi to ty, Bruno. A jestli někdy někoho milovala Lada, tak jsi to také ty.

Bruno.

Koupili jsme si ho, když jsme spolu chodili rok a ještě se milovali. Děti jsme zatím nechtěli, bylo nám oběma pětadvacet let, čerství vysokoškoláci, potřebovali jsme si nejdříve vybudovat pozici v zaměstnání, užít si, zabezpečit se - ale někoho třetího jsme kolem sebe chtěli mít.

Rybičky jsme zavrhli. Rybičky si nemůžete vzít do postele. Kočka, ta je podle mě divná. Nikdy nevíte, jestli se přitulí nebo vytáhne drápky. A nějaký pták v kleci by nás nebavil.

A tak jsme si sehnali nádherného drsnosrstého jezevčíka. Ne ty prťavé atrapy jezevčíků, ale pořádného jezevce! Chlapa k zulíbání! Bruna z Vysočiny! Zamilovali jsme se do něho oba na první pohled a kvůli němu jsme spolu ještě rok jakž takž fungovali.

Oba jsme se sice museli silně přetvařovat, ale nechtěli jsme Brunovi kazit iluz i o tom, jak má vypadat lidské soužití. Chtěli jsme, aby poznal, jak fungují vztahy mezi mužem a ženou.

Rok jsme Brunovi předváděli jakousi idylku a možná by to trvalo dodnes, kdyby si ten den dala Lada říct a konečně mě vykouřila.

Od toho dne, kdy mě Lada opět nevykouřila, jsme spali každý v jiném pokoji a tak to už příští čtyři roky zůstalo. Jediné, co nám zůstalo společné, byl Bruno, který nám svou lásku odměřoval naprosto svobodně a tak jak chtěl. Nutno říct, že jsme neměli důvod si stěžovat.

Bruno k nám byl spravedlivý.

Ach, Bruno!

Kdo z nás si tě vezme, když spolu přestaneme bydlet? A ono to k tomu spěje! Je to otázka týdne, kdy odejdu. Není důležité kam, důležité je, jestli s tebou nebo bez tebe...

Otřásl jsem se hrůzou nad tahanicemi, které nás čekají a Antoš, oči stále zavřené, se otřásl také.

Vzepjal se za stolem, jako když na něho jde záchvat! Rukama se opřel o opěradla křesla a trupem se vysunul nad stolem. Damaškový ubrus se nadzvedl a já se lekl, že přišla jeho poslední hodinka. Smrt se rozpřáhla kosou, jako v tom filmu Dařbuján a Pandrhola, na který jsme se nedávno s Brunem koukali.

To máš z chlastu a z děvek, napadlo mě. Mrtvička! A ve čtyřiceti! Potěš tě pánbůh, Antoši!

Chtěl jsem vyskočit a zavolat někoho na pomoc, ale byl jsem paralyzován. Moje leknutí i moje rozhodování, co mám dělat, mi trvalo trochu déle než bych předpokládal. Bylo to určitě tím, že jsem byl už opilý a to se člověk rozhoduje těžko a také to bylo proto, že bych Antošovi přál, aby to s ním seklo. Je to pěknej zkurvysyn, suverénní hajzl, který si myslí, že mu všechno projde!

Potřeboval bys vyděsit alespoň částečným ochrnutím, ono by tě to pajdání naučilo pokoře, vlekl bys za sebou nohu, ruka by se ti bezmocně plácala podél těla, jídlo by ti museli předžvejkávat a stejně by ti padalo z huby, trvalo by ti, než bys zase začal jakž takž mluvit...

Pokyvoval jsem hlavou a vymýšlel, co všechno by ho ještě mohlo potkat, když se najednou nadzvedl ubrus a zpod stolu se vynořila rozcuchaná Ljuba, Antošova milenka.

Sedla si vedle něho, narovnala ubrus, uhrábla si vlasy, utřela si pečlivě rty do ubrousku a pak se žíznivě napila šampaňského. Nevypila všechno a ve zbytku se čile rozplavala malá Antošátka. Všimla si jich stejně jako já, s úsměvem sklenkou zatočila ještě víc a houkla na mě.

"Ať maj děcka tobogan, co?"

Přikývl jsem. Má pravdu. Jinde za to rodiče plat í , tady se těm parchantům hlava točí zadarmo.

Ljuba se podívala na Antoše, který ji celou dobu pozoroval. Olízla si rty od koutku ke koutku a Antoš ji láskyplně ob jal a vděčně ji k sobě přitiskl.

Jestli jsem se cítil do této chvíle opilý, tak za deset minut jsem byl ožralý. Co mi zbývalo? Být na oslavách bez ženský, která by mě vykouřila, schovaná pod stolem? Drahomíra by mě vykouřila. I kdyby nechtěla, nepoznal bych na ní, že nechce. Drahomíra se vyzná.

A tak to má být! Ženská má chlapa vykouřit, kdykoliv se chlapovi zachce a zbytečně o tom nekecat!

Jenomže Drahomíra se šprtá na zkoušky, aby měla konečně diplom a zmizela z Prahy do jižních Čech, kde má rodinu a svýho kluka. Ti všichni už teď dostavuj í jejich barák a v tom baráku připravuj í ordinaci, kde bude Drahomíra váženou paní doktorkou, a po mně si ani nevzdychne.

Lada, ta mě nikdy nevykouřila. Prý jí nevoním. A to říkala pořád, i když jsem si ptáka zlil od žaludu až po konečník sajrajtama, co pořád objednávala u nějaké ženské. Prý ty sajrajty mají v ženách vzbudit erotické touhy. V tom případě Lada není žena a já dva roky mrdal s chlapem!

"Ty mi, Zbyňku, prostě nevoníš! To psali v posledním čísle Žena a orál. Když ženě muž nevoní, tak ho prostě kouřit nebude a nebude... s tím nic nenaděláme. Ani ty, ani já. S tím se musíme akorát smířit."

Tohle řekla Lada před čtyřmi lety, když jsem jí už snad potisící, přitlačil hlavu ke svýmu ptákovi, až jsem jí s ním málem vypíchl oko. Pak vstala a otevřela dveře, za kterými ležel uražený Bruno, kterého jsme před milováním vždycky vyšoupli do jiné místnosti, protože děti a to i ty psí, by tyhle věci vidět neměly.

"Pojď, miláčku. Už sem můžeš jít, už je po."

To mě naštvalo. Proč mu to říká? Co si ten pes o mně pomyslí?! Kdyby bylo po mém, tak po není!

"Kdybys mě opravdu měla ráda, tak bys mě vykouřila, smrad nesmrad. Mám pravdu?"

Přikývla. Pak si přenesla peřiny do vedlejšího pokoje a od toho dne jsme spolu skončili. Stejně jsme spolu ten rok, co jsme měli Bruna, fungovali jen kvůli němu a jak jsem už řekl, museli jsme se oba silně přetvařovat, protože jsme mu nechtěli kazit iluze a tak jsme předváděli jakousi idylku a to trvalo rok.

Až do té její věty.

Už sem můžeš jít, už je po.

A taky že bylo po. Definitivně.

Skončili jsme každý ve svém pokoji. V kuchyni a v koupelně jsme se pohybovali tehdy, když tam nebyl ten druhý a jediné, co nám zůstalo společné, byl Bruno.

Kdo z nás si ho vezme, až od sebe definitivně odejdeme? Miluje nás oba, jemu by ztráta jednoho z nás neublížila, zvykl by si, že jeden chybí, ale který z nás bude ten šťastný či nešťastný?

"Bruno, ty seš můj nejlepší kamarád!"

Bruno, pětiletý drsnosrstý jezevčí válec, spal hřbetem opřený o moje břicho a klín, ale když uslyšel své jméno, zvedl jedno ucho a rozpohyboval ten svůj pevný a drsný ocas. Mlátil s ním do mého ocasu a můj ocas se ranami jeho ocasu ztopořil.

"Spinkej... spinkej..."

Pohladil jsem Bruna něžně po hlavičce, pak jsem se otočil na druhou stranu a stejně něžně jsem vzal do ruky svůj ocas...

Ty další dny jsem chodil po městě a přemýšlel o všem možném.

Je mi třicet, jsem chlap, vysoká škola, vynikající práce , perfektní znalost dvou jazyků. Vypadám dobře. Mám milenku a budu ji mít ještě dva roky než skončí školu. Dva roky ji mám jistou, protože mě potřebuje. Během těch dvou let si budu systematicky hledat manželku a matku svých dětí. Pár typů mám a vysoké konto také.

Lada je třicetiletá problematická žena. Těžko bude hledat ve svých letech chlapa na úrovni, když odmítá orál. Těžko. Za ty čtyři roky, co vedle sebe žijeme, nenavázala se žádným chlapem vztah. Má Bruna a toho miluje. Bezmezně. Asi jí to takhle vyhovuje. Práci nemá špatnou, ale není typ manažérky. Vždycky to bude výkonná myš, která bude přisluhovat š éfům. Ale i to jí vyhovuje.

Mám právo, ptám se, mám právo tenhle její poklidný šedivý život narušit něčím tak drastickým, jako je odebrání Bruna z její péče? Přece jenom, i když mě nikdy nevykouřila, měl jsem ji rok rád, další rok jsme vztah před Brunem kamuflovali a čtyři roky jsme spolu žili jako dva cizí, ale civilizovaní lidé. Nechtěl bych jí ublížit. Je to přece jenom ženská a ženská trpí jinak než chlap.

Myslím, že jsem v těch dnech už podvědomě věděl, jak to dopadne a vlastně jsem si tu bolest odtrpěl předem. Odtrpěl jsem si ztrátu Bruna a přiznám se vám, i jsem si ji obrečel.

Ano, rozhodl jsem se, že odejdu z našeho bytu a Bruna nechám Ladě. Nemohl bych jí ho vzít. Ona by sama zůstat nemohla. Zničil bych ji. A přece jenom, když jste někoho milovali, třeba jenom rok, a i když vám ten někdo nikdy nevykouřil ptáka, přece jenom něco mezi vámi zůstalo a to něco by člověk neměl znesvětit.

Nechám ti Bruna, Lado. Nechám ti svého největšího a nejlepšího přítele, kterého miluju tak, jako už nikdy nikoho milovat nebudu.

...To ráno bylo jako každé jiné v té zvláštní domácnosti, kde žili vedle sebe čtyři roky muž a žena a spojovala je láska k psovi. Spojoval je vlastně i ten jeden rok, kdy jim spolu bylo hezky. Za jejich rozchod asi nemohla jenom ta její nechuť k orálu, tam toho muselo být určitě víc a bylo to oboustranné.

Každopádně se muž rozhodl, že ženě psa nechá a odejde. Pes nebude mít trauma a žena bude šťastná.

Vstával dřív než žena a tak jí nechal ležet lístek se svým rozhodnutím v jídelním koutku. V ěděl, že žena tam ráno sedává a líčí se. Svoje věci si už ze svého pokoje nechal odvézt den před tím, teď si sbalil zbytek do tašky a odcházel. Svůj ručník nechal viset v koupelně. Visel tam jako tečka.

Na psa se už radši nepodíval. I kdyby se na něj podíval, pro slzy by ho neviděl.

V přízemí si vzpomněl na klíče. Hodil je do schránky a definitivně odešel.

Žena ve svém pokoji také plakala. Když slyšela, že muž odešel, vstala, vzala si taštičku s toaletními věcmi a šla do koupelny. Uplakané oči bylo zbytečné líčit. Opláchla se, utřela a pak si potřela zarudlou tvář krémem. Koukla se na svůj ručník, který visel vedle mužova ručníku a rozhodla se, že ho tady nechá. Nic jiného v koupelně neměla. Tak si to zavedli. Věci, které v koupelně potřebovali, kromě ručníků, si nosili ze svých pokojů.

Co bylo její, to si ze svého pokoje odvezla v minulých dnech. Teď naházela zbylé věci do tašky a zavolala si pro taxi. Nechtěla čekat v bytě a vyhýbala se pohledu na psa, kterému dala do misky v předsíni jeho pravidelnou dávku granulí a on je právě do sebe ládoval.

Než zabouchla byt, položila klíče na poličku za dveřmi, kam si on pokládal svoje klíče, když přišel. Vedle klíčů položila lístek se stručným oznámením, že odchází a psa nechává jemu.

Když scházela dolů, měla pocit, že jí právě vyrvali dítě. Neutěšilo ji ani pomyšlení na to, jakou radost bude mít muž, až se vrátí odpoledne domů, i když právě proto to dělala. Věděla, jak psa miluje a jak pes miluje jeho. Copak ona, ona je silná, ženská vydrží víc než chlap, někoho si najde, bude mít děti. Ale on? Zůstal by tu sám a nešťastný. Ne, nemohla mu to udělat...

… Když majitelce bytu nepřišla na účet platba za uplynulé dva měsíce, počkala ještě čtrnáct dnů a pak svým nájemníkům zavolala. Celý den to nikdo nebral. Nikdo to nebral ani večer a v noci.

Vypravila se tedy za nimi do bytu osobně.

Na zazvonění nikdo nepřišel otevřít. V bytě bylo ticho.

A tak si odemkla svými klíči.

P. S.

Včera jsem se potkala s redaktorem, který mi koncem devadesátých let tuhle povídku (a několik dalších), uveřejnil v PLAYBOY. Vzpomínali jsme na to, jak jsem mu tehdy zavolala a říkala jsem mu její obsah. A on vykřikoval, Ireno, ne! To ne! Ireno, ne! O téhle povídce čtenáři často mluví na besedách. Jak je to šokovalo. Jak jsem na to přišla. A já říkám, představte si, co nás na Zemi žilo a žije. Věřím tomu, že se podobný příběh už stal...

Povídka, Miluju tě, Bruno, vyšla v knize, Když staré děti pláčou, v roce 2003.