Mezi nebem a zemí

Jsou situace, které neumíme vysvětlit. Může nás být kolik chce, můžeme tyto situace probírat ze všech stran od rána do večera, ale nakonec se shodneme na jednom. Je to něco mezi nebem a zemí.

Teď, jak byla ta vedra, se mi během jedné noci, v době od půlnoci zhruba do čtyř do rána, vracely čtyři vzpomínky. Pořád. Dokola kolem. Proč zrovna tyhle čtyři vzpomínky? Nevím. Rozhodlo to něco mezi nebem a zemí.

... Byl rok 1980. Vyšla jsem z domu, kde jsem bydlela ve chvíli, kdy u chodníku zastavilo auto a vystoupil mladý muž, kterého jsem okamžitě poznala.

„Míťo,“ vyjekla jsem překvapením a on se na mě stejně překvapeně podíval.

„Co tady děláš,“ zeptal se.

„Já tady bydlím,“ odpověděla jsem a pak jsme se přivítali, na chvíli se i objali a oběma nám letěla hlavou spousta vzpomínek.

Míťa byl největší kamarád mého bratra Káji. Znala jsem ho od svých patnácti. Jemu bylo v té době dvacet let, byl chytrý, vysoký, štíhlý, krásný, milý, hodný – byl prostě dokonalý.

A byl to první muž, který mě v roce 1966 políbil. Bylo mi šestnáct a měla jsem narozeniny. Dost mě tím polibkem vyděsil. Nečekala jsem ho. Přišel mi nepatřičný. Míťovi bylo jasné, že to neměl dělat, ale stalo se.

Do té doby k nám chodil denně, ale po tom nešťastném polibku přišel už jenom občas. Brzy potom se s matkou odstěhoval do Prahy, do Kolína se už nevrátil a já ho poprvé uviděla až teď, po třinácti letech, když zaparkoval před domem, kam jsem se nedávno přistěhovala a já vyšla zrovna ve chvíli, kdy on vystupoval z auta.

Kdybyste mě zabili, nevím, co jsme si říkali. Když jsme se rozloučili, každý jsme šli na jinou stranu a od té doby jsem ho už nikdy neviděla...

... V roce 1990 jsem chodila několikrát za týden, večer, ke kamarádům mých rodičů, k Jirkovi a k Jarušce. Byli to manželé kolem sedmdesátky, kteří bydleli kousek od nás, ve svém domku. Odnesla jsem si tam psací stroj a asi dva týdny jsem u nich v podkroví psala knihu, protože klapot psacího stroje by moji rodinu v panelákovém bytě v noci rušil, a přes den jsem čas na psaní neměla.

Psala jsem přes půlnoc, pak jsem si šla lehnout, ráno jsem v šest hodin vstala a vrátila se domů, abych vypravila děti do školy.

Jednou jsem tam kolem osmé večer zase přišla, zaťukala jsem, pootevřela jsem dveře do kuchyně a viděla jsem Jirku a Jarušku, jak sedí proti sobě u stolku u okna. Ještě nerozsvítili, ale vidět bylo, a já uviděla jejich bílou Ťapku, jak čeká, až jí víc otevřu dveře, abych mohla jít na dvůr.

„Tak pojď, Ťapinko, pojď.“ Prošla kolem mě a já ucítila, jak se mi otřela o nohu. Zavřela jsem za ní, Jirka se zvedl, šel rozsvítit a Jaruška se rozplakala.

„Ťapinka nám ráno umřela.“ Koukala jsem na ni jako na blázna.

„Umřela?! Teď jsem ji přece pouštěla ven! Stála tady, u dveří! Otřela se mi o nohu, když šla kolem mě!“ Jaruška přikývla.

„My jsme tě slyšeli, Irenko. Ale Ťapinka nám ráno umřela.“ ...

... Před pěti lety jsem čekala na přechodu za kolínským novým mostem. Když před přechodem zastavil autobus a rozsvítila se zelená, přešla jsem rychle před autobusem a těsně na začátku vteřiny, kdy jsem chtěla vstoupit na chodník, kolem mě ve škvíře mezi autobusem a zábradlím prosvištěla baba na kole...

... v roce 1994 jsem si v Chorvatsku na trhu koupila od uměleckého kováře prsten. Lebku, která měla ve vlasech rudou růží. Ten prsten miluju. A stále mě baví reakce na něj.

Fuj, co to máš na ruce?!

Jé, ten je krásný!

Nic mezi tím.

V roce 2004 se tchán necítil dobře, tak jsme za ním jeli do Pardubic. Seděli jsme celá rodina v pokoji, povídali si, tchán vypadal dobře, což jsem mu i řekla, a on, jako voják, kterým byl celý život, mávl rukou.

„Nepřeháněj, Ireno.“

Když jsem vstala, abych něco přinesla z tašky, kterou jsem nechala v předsíni, něco ťuklo o zem. Podívala jsem se a uviděla jsem na koberci, kousek od mého tchána, lebku z mého prstýnku, která se uvolnila z kovového proužku, na kterém byla přidělaná. Kovový proužek mi zůstal na prstě.

Večer nám tchyně volala, že se otci přitížilo. Za tři dny zemřel...