Marihuana, dělobuchy a učitelka alkoholička

Smečka čtyř kluků šla pár kroků přede mnou. Největší byl nejhorší. Nejmenší se snažil být také nejhorší. I Třetí se snažil vyrovnat nejhoršímu, ale snažil se málo. Čtvrtý by s nimi nešel, ale měli společnou cestu na hokej, tak vyl se smečkou...

Zahnuli mezi domy, kudy chodím ráda zkratkou, protože koukám na Labe. Šla jsem za nimi a poslouchala jejich, ty voe..., hele, voe..., voe..., voe...

"Cejtíš to? Voe, to je marihuana!" Smečka, které mohlo být deset, maximálně dvanáct let, se zastavila a zavětřila. "Tamhle, voe! Vidíš je, jak hulej? Ty voe, vidíš ten dejm? Je to cejtit až sem! Mňam! To je vůnička," pochvalovala si smečka a koukala k obchodu, kterému říkám "kapucář". Prodávají tam mikiny s kapucemi, plandavé kalhoty, divoká trika - věci, do kterých bych se okamžitě narvala, kdyby mi netáhlo na sedmdesátku.

Koukla bych se, kdo tam hulí, ale v tu chvíli Nejmenší vytáhl sirčičky a dělobušek. Zbystřila jsem. Před rokem jsem si poprvé v životě koupila bundu, na kterou padl skoro celý můj důchod, a byla bych nerada, kdyby mi ji Nejmenší propálil. 

"Doufám, že mi to nebouchne pod nohama," zatajila jsem svůj přízemní strach o bundu a smečka mě ubezpečila, že ne. Ale to už ta příšernost chytla, začala hořet, vylétla asi dva metry nad nás, narazila do domu, přestala hořet a spadla na zem, metr od vchodu do prodejny s věcmi pro děti. Smečka se rozchechtala a šla dál. Já taky.

"To bylo tedy strašně chytrý! Co kdyby to spadlo do kočárku," snažila jsem se na ně působit výchovně, a Nejhorší mi odsekl.

"To my chceme!"

Šli, něco si říkali a pak se po mně nepřátelsky otočili.

"Nám nadáváte, ale tamhletěm nevynadáte, že kouří marihuanu!" Naštvala jsem se.

"Ty voe, a jak jim asi mám jít vynadat, když nepoznám, že kouří marihuanu?!"

Zvláštní, když jsem řekla voe já, málem umřeli smíchy, ale hned potom mi začali vysvětlovat, jak poznám marihuanu. Podle jaké vůně. A tak jsme se bavili o marihuaně, kterou jsem nikdy nekouřila, a šli jsme společně po mostu přes Labe na Zálabí.

"Tedy, ne že bych ji hulil, to ne," ujistil mě Třetí. "Ale poznám ji. Máma si vobčas dá..."

"Já ji poznám hned. Tedy, ne že bysme ji doma pěstovali, ale poznám ji," řekl Nejmenší.

"Jé, paní učitelka! Dobrý den!"

Po protějším chodníku šla asi čtyřicetiletá žena s mužem. Když odpověděla smečce na pozdrav, Čtvrtý mi upřesnil situaci.

"Učila nás, ale už nás neuči. Měla problémy s alkoholem." A dost, řekla jsem si. Já už s touhle negativní smečkou jít nechci.

"Jděte ode mě! Poznáte marihuanu, určitě ji i kouříte, odpalíte dělobuch, který může někoho zranit, znáte učitelku alkoholičku, samé negativní věci! Já už chci jít sama! Jděte ode mě pryč!"

Ale drželi se mě jako klíšťata.

"A tys mě naštval," obrátila jsem se na Největšího. "Řekla jsem, co kdyby to spadlo do kočárku a ty řekneš, tohle my chceme! Co to je?! Tohle my chceme? Vy chcete někoho zranit?"

"Ale už to nehořelo!"

"Já vím, že to nehořelo, ale určitě to bylo rozžhavený!" Přikývl.

"To bylo."

"Tak vidíš. A kdyby to spadlo do kočárku, na spící mimino, tak má znetvořený obličej!"

"Máte pravdu. To jsem přehnal. A nemyslel jsem to tak. Když jsem řekl, že tohle chceme."

Vidíte? A pak že se zázraky nedějí..