Mami, připoutej se!

Stala jsem se babičkou Františka. Letos mu budou tři roky a já s radostí sleduju, jak Rita svého syna vychovává. Ne. Vychovává není správné slovo. Cepuje také ne. Diriguje! To je to správné slovo! Vím, o čem mluvím!

Brzy to bude dvacet let, co mě moje dcera pozvala na autobusový zájezd do Štrasburku a celou dobu si hrála na maminku.

„Mami, připoutej se.“ Rozhlédla jsem se po autobusu.

„Nikdo není připoutaný.“ To ji nezajímalo, musela jsem poslechnout.

„Prosím tě, schovej ten pas,“ napomenula mě, když jsem před hraničním přechodem nervózně vyhlížela, kdy přijde celník.

Zvedala oči v sloup, když jsem všude česky zdravila a děkovala.

Při prohlídce Štrasburku mě neustále hlídala. A také se za mě styděla. To když jsem se na vyhlídkové lodi rozzářila, když jsem ve sluchátkách uslyšela ruštinu, jediný jazyk, kterým se domluvím.

Na zpáteční cestě jsme zastavili na benzínové pumpě. Bylo půl třetí ráno a já se rozespalá dopotácela na WC. Vstup byl přes automat, tak jsem se radši chtěla vrátit, ale dcera zaplatila, prošla jsem, našla si kabinku, a když jsem spláchla, záchodové prkénko se vysunulo a odněkud začala téct voda.

„Asi jsem to rozbila,“ zašeptala jsem jí venku a ona unaveně vzdychla. „Nerozbila. Prkénko se po použití umyje a otočí.“

Už chci být zase maminka, pomyslela jsem si a šla si sednout do autobusu. Když se před odjezdem vedoucí zájezdu zeptala, jestli máme všichni svého souseda, bez váhání jsem odpověděla.

„Bohužel ano!“

Dcera se na mě vytřeštěně podívala a celý autobus se rozchechtal...