Looping

Pane řediteli, myslíte si, když mi je přes padesát a vy už na mě nemáte chuť, že nejsem schopná vykonávat svoji práci?

Ne, jednoduché to nebylo. Jsem zvyklá mluvit před stovkami našich zaměstnanců na celofiremních akcích, ale tuhle větu jsem si říkala před zrcadlem celý večer i ráno, než jsem odjela do firmy, minimálně stokrát.

Ale když jsem za hodinu, na poradě vedení firmy, vstala ze svého místa kousek od našeho ředitele a stála jsem před padesátkou lidí, které jsem znala a oni znali mě, řekla jsem něco jiného.

Řekla jsem, Pane řediteli, myslíte si, když mi je přes padesát a vy už nemáte chuť mě přefiknout, že nejsem schopná vykonávat svoji práci?

Ano, řekla jsem tohle. Přefiknout. V tu chvíli jsem si připadala mladá, voprsklá, jo, voprsklá, to jsme také s Janou říkaly. I přefiknout jsme říkaly.

Sedla jsem si na svoji židli a uviděla jsem před sebou svoji přítelkyni Janu. Mluví jak dlaždič. To se sice říká a možná vás napadne, proč zrovna dlaždič? Ale za mého dětství spravoval chodníky v našem městě pan Novotný. Využíval toho, že klečí na chodníku a na celou ulici komentoval, co uviděl pod sukněmi žen a dívek, které chodily kolem něho.

Jenom jednou neřekl nic. Kladívko mu upadlo, svalil se na zem a dvě tři vteřiny nehybně ležel. Já stála naproti v parčíku a smála se tak, až jsem se připočůrala. Které ženě se to někdy nestalo, že?

A pak jsem šla za Janou, která ve své hodně odvážné minisukni stála schovaná za barákem. Než jsem k ní došla, pan Novotný se vzpamatoval, na vytřeštěného kolegu dlaždiče, který chtěl běžet k telefonní budce volat sanitku, kývl, že mu nic není, utrousil, to je z hladu, pak zvedl kladívko a pokračoval v práci.

Chcete vědět, co se stalo? Jana si pod svojí hodně odvážnou minisukni nevzala, kvůli panu Novotnému, kalhotky.

„Zabal to tam a pojď ke mně do knihovny,“ řekla mi včera, když jsme se sešly na oběd kousek od knihovny, kde pracovala od doby, kdy vystudovala knihovnickou školu.

„Říkám ti to už rok! Chtěla bych mít v knihovně tebe, protože tam budeš šťastnější.“

I dobrá přítelkyně se může mýlit. Nebyla bych u ní v knihovně šťastnější. Byla bych šťastná, kdyby se v naší firmě všechno, co se mě týká, vrátilo do doby před rokem. Řídila jsem dvacet lidí a všechno klapalo. Před rokem přišel nový ředitel, pro kterého jsem se stala vzduch. Mých dvacet lidí úkoloval on a úkoloval je špatně. Věděli to, někteří za mnou přišli a společně jsme řešili, jak ředitelův úkol splnit. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Někteří za mnou nepřišli a já pak šla po jejich stopách a zachraňovala pověst firmy u našich partnerů a zákazníků.

„Nechce se ti, co,“ konstatovala Jana. „V tom případě zítra na tý vaší poradě, řekni tohle...“

Poslouchala jsem s otevřenou pusou, co mám říct a Jana se zasmála.

„Tady jsem ti to pro jistotu napsala. A slib mi, že řekneš přesně to, co jsem ti napsala.“

Slíbila jsem jí to. A splnila jsem to.

Řekla jsem, Pane řediteli, myslíte si, když mi je přes padesát a vy už nemáte chuť mě přefiknout, že nejsem schopná vykonávat svoji práci?