Libuna z Věstonic

Vždycky mě fascinuje, když archeologové vydedukují podle nálezů, že něco se stalo takhle a jinak ne. Že na místě, kde se něco našlo, žili ti a ti, protože když se tam našlo zrovna tohle, nikdo jiný tam žít nemohl!

Prostě nás postaví před hotovou věc a konec. Jiná volba není. Jako by jim chyběla fantazie.

Chápu, že potřebují určitou věc zařadit přesně a musí mít jasno v letopočtech, chápu, že se musí držet dávno zjištěných a ověřených faktů, a že nemůžou mít na chronicky známou věc naprosto odlišný názor. Ale fantazie přece k člověku patří, ne? Fantazii měli i naši předkové, tak proč ne i my?

Co když Věstonická Venuše byla ve skutečnosti Libuna z Věstonic, tlustá, hádavá ženská, které se její manžel bál? Tajně si vyrobil její figurku, která jí byla hodně, ale opravdu hodně podobná, a když šla Libuna k věstonickým sousedkám drbat, figurku vytáhl a pěkně od plic jí nadával. A možná jí i jednu vrazil…

Proč by to tak nemohlo být? Nikdy se nedozvíme, jak to opravdu bylo a proč kdysi někdo vytvořil figurku ženy při těle, kterou jsme my vznešeně nazvali, Věstonickou Venuší...