Láska na celej život

Potkala jsem ji poprvé začátkem sedmdesátých let. Mně bylo třiadvacet a jemu asi šestnáct. Za chvíli to bude čtyřicet let. Můj obdivovatel je pořád šestnáctiletý a já také nestárnu. V jeho očích určitě.

Pospíchala jsem v ten podvečer do kolínského divadla, kde jsem pracovala jako nápověda, na představení a kousek od našeho domu jsem ho poprvé potkala. Hubeného kluka, o kterém jsem netušila, že to bude osudový muž mého života. A jak se zdá, nejenom mého.

„Ahoj! Tak co, kdy zase přijdeš do SAVOE? Ahoj,“ halekal na mě na celou ulici a já se zarazila. Nevadilo mi, že mi tykal, ale nevzpomínala jsem si, že bych s ním někdy někde byla.

Ano, občas jsem do SAVOE zašla s kamarády, na Ameriku za korunu, to bylo totiž maximum, co za mě kamarádi - bohémové byli ochotni zaplatit. Byla to limonáda s brčkem, ve vysoké sklenici, kde plavaly tři - čtyři kousky zavařeného ovoce a kousky ledu, oni si ji dali taky a pak jsme vedli dlouhé intelektuálské řeči o tom, jak poslední kolínská divadelní premiéra opět nezahýbala okresem, natož světem. Ale že by u toho byl někdy tenhle kluk?!

Šla jsem dál, ale usmála jsem se na něho.

„Asi si mě s někým pleteš!“

V tu ránu byl u mě.

„Ahoj! Ahoj! Nepletu si tě! Ahoj! Byla jsi v SAVOY! Seděli jsme přece spolu! Nepamatuješ se? Kdy zase přijdeš do SAVOE?“

Nevím, jak dokázal jít vedle mě, nespustit ze mě oči a nezakopnout, ale dokázal to. Než jsme došli k parku u divadla, zeptal se mě asi osmkrát, kdy zase přijdu do SAVOE, a mně už bylo jasné, že chlapec bude mít v hlavě nějaký problém a zkusila jsem mu vykat.

„Podívejte se, v životě jsem s vámi v SAVOY nebyla. Neznám vás. Tak mě nechte na pokoji.“ Ale obdivovatel se nedal.

„Já půjdu s tebou. Kdy zase přijdeš do SAVOE?!“

Před divadlem se ode mě konečně odpojil a pokračoval dolů k nádraží. V duchu jsem si říkala, doufám, že na mě nebude čekat po představení a byla jsem z toho dost nervózní, ale nečekal.

Neviděla jsem ho asi měsíc a zapomněla jsem na něj. Pak jsem ho potkala na náměstí a všechno se opakovalo, jako bychom se viděli včera.

„Ahoj! Ahoj! Pamatuješ se na mě? Ahoj! Kdy zase přijdeš do SAVOE?“

A tak to šlo rok za rokem.

Byla jsem těhotná, zval mě do SAVOE. Vezla jsem kočárek s Filípkem, halekal na mě, ahoj, jak se máš. Vozila jsem Ritušku, a jeho zajímalo, kdy si spolu zase půjdeme sednout do SAVOE, přestěhovala jsem se z Husovy ulice na Zálabí, a on mě jednou odchytil na náměstí, kde jsem kupovala na trhu květák, a pak šel vedle mě přes most, a celou dobu na mě mluvil.

Kdy zase půjdu do SAVOE a jak se mám, a já bych ho nejradši praštila, ale měla jsem plné ruce. Když jsem zašla do našeho domu, zůstal stát venku. Ukázala jsem ho oknem panu Fuchsovi a ten vyběhl ven a vynadal mu. Když se vrátil, mávl rukou.

„Mám tě pozdravovat. Prý máš zase přijít do SAVOE.“

Rozesmáli jsme se oba. Hotel SAVOY byl totiž v té době už dva roky zavřený.

Bylo mi čtyřicet, padesát, šedesát. Všechno se měnilo, já se měnila, jenom můj ctitel zůstával stejný.

Koncem srpna jsem šla pěšky z nádraží, bylo horko, já byla utahaná, sotva jsem lezla a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála přede mnou moje celoživotní láska.

„Ahoj! Jsi nějaká smutná! Ahoj!“

Jen jsem po něm mávla rukou, ale jemu i to stačilo a pelášil dál. Už dávno jsem věděla, že nemiluje jenom mě, ale nežárlila jsem. Naopak. Doufala jsem, že ho náklonnost ke mně už konečně přejde! Před rokem mi přece bylo šedesát!

Před týdnem jsem šla s Ritou a z dálky jsem viděla, jak k nám míří, celý rozzářený.

„Sleduj,“ zašeptala jsem jí. „Můj obdivovatel! Už skoro čtyřicet let!“

To už byl u nás a zase začal halekat.

„Ahoj! Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl!“ Rita si ho přísně přeměřila.

„Komu tykáte?! Co si to dovolujete? Znáte ji, že jí tykáte?“

Zatímco já smíchy upadla, můj uražený obdivovatel rychle přešel na druhý chodník a Rita po něm rozzlobeně koukala...

A včera mi volala a byla hodně, ale hodně rozčílená.

„Mami, potkala jsem toho tvýho magora! Toho, co ti tyká. Toho, jak jsem mu vynadala. A víš, co mi udělal?! Víš, co mi udělal?! Tlemil se na mě a na celý náměstí na mě ječel Ahoj! Ahoj! Jak se máš?!“