Láska bezbřehá a bezedná

Když bylo Ritě čtrnáct let, všimla jsem si, že má úplně hladká lýtka. „Tobě nerostou chloupky,“ podivila jsem se a ona si vzdychla. „Rostou, mami. Ale já si je holím.“

Tak jsem si je, ve čtyřiceti sedmi letech, začala holit také.

Znám její pohledy, kterými si mě kriticky prohlíží, a tak přesně vím, co se jí na mně líbí či nelíbí. Chodíme spolu nakupovat. Neomylně mi vybírá věci, které se mi nelíbí, ale poslechnu ji a dělám dobře. Naučila mě používat kosmetiku a make-up.

Když jsem nemocná, zásobuje mě léky, vitamíny a odkazy na různá lékařská vyšetření. Když jsem měla problémy s kotníkem, naučila mě ho tejpovat.

Před lety mě naučila nosit šály, v zimě i v létě. Byly jsme celoroční šálové královny a bez šály kolem krku, jsme si připadaly nahé.

Naučila mě používat mobil, a když potřebuju poradit s počítačem či s fotoaparátem, jdu za ní. Dlouho a trpělivě mi vysvětlovala, jak se za pomocí karty dostanu k bankomatu, který je za zavřenými dveřmi.

Naučila mě psát infantilní esemesky. Když jsme někde spolu a pak se vrátíme do svých domovů, píšeme si.

„Bilo ťo moč hežký, maminečko moje, viď, viď?“

„Bilo, bilo,“ odpovídám. „Žaše někam špolu puděme, viď, viď?“

Naučila mě, dávat jí esemeskami vědět, jestli jsem dobře dojela tam, kam jsem jela, jestli jsem už doma, jestli je vše ok, a když se někdy neozvu, hned mi volá.

Až s Ritou jsem poznala, čemu se říká bezbřehá láska. A bezedná, protože se její bezbřehá láska ke mně, nezměnila ani po narození syna Františka.

K její bezbřehé a bezedné lásce k synovi se připojuju něčím, co sama pozná až za pár desítek let. Láskou babičkovskou.