Královna v metru

Nevzpomínám si, že bych se jako dítě koukala do zrcadla, ale určitě vím, že jsem ve třinácti začala. Přešla jsem tehdy na jinou školu a jedna spolužačka, když mě uviděla, zajásala. „Ty máš dlouhý nos jako já!“

Doma jsem si svůj nos prohlížela ze všech stran, ale přišel mi normální. Nebyl to pršáček, nebyl ani prťavý, ale dlouhý určitě nebyl. V každém případě ve mně hláška o dlouhém nosu zůstala pár let a občas zahlodala, ale koukání do zrcadla mi zůstalo už napořád!

Nedávno jsem se ráno probudila, radostně vstala, a když jsem za půl hodiny šla na ranní procházku s naším šestnáctiletým jezevčíkem Atíkem, pobrukovala jsem si písničku Moniky Absolonové.

Teď královnou jsem já a hold mi vzdává Řím...

Když jsme se s Atíkem vrátili, začal obvyklý ranní kolotoč, který je ve dnech, kdy odjíždím do Prahy na zkoušku v Činoherním klubu, stejný a do sebe zapadávající.

Nakonec jsem zkontrolovala, jestli mám v tašce všechno, a dooblékla se na cestu do hlavního města. Vzala jsem si šátek, o kterém jsem si myslela, že se bude hodit k triku s dlouhým rukávem, které jsem měla na sobě, uvázala si ho a v koupelně jsem se podívala do zrcadla.

Uf! Jsem to opravdu já?! Tedy... mně to fakt sluší! Ten šátek s tím trikem je úžasný! Úplně mi prozářil obličej! Vypadám královsky! A to mi bylo v červnu šedesát sedm!

Koukla jsem na hodinky, čas jsem měla, tak jsem se ještě chvíli kochala svým obrazem v zrcadle a cítila jsem, jak mě radostné sebevědomí prolévá jako voda suchý květináč.

V autobuse jsem si sedla za řidiče a kochala se sebou dál, tentokrát v jeho zrcátku. U nádraží jsem nerada vystoupila, ale do haly jsem opět vplula jako vítězný křižník. Známá paní pokladní zvedla uznale palec, a než mi dala jízdenku, vyměnily jsme si komplimenty, i když jsem jí v duchu musela přiznat, že dneska sice vypadám krásně, ale ona vypadá krásně každý den, potvora jedna!

I ve vlaku jsem měla možnost nenápadně se pozorovat a věřte mi, nemohla jsem dělat nic jiného, než si cestou z Kolína do Prahy několikrát a s radostí přiznat, že mé ranní okouzlení z mého obrazu v zrcadle, stále trvá.

Ano, teď královnou jsem já a hold mi vzdává Řím!

Z hlavního nádraží jezdím k muzeu metrem, sejdu kousek po Václavském náměstí, zahnu do ulice Ve Smečkách a za chvíli jsem v divadle, takže jsem počkala na metro a nastoupila do prvního vagonu, který u muzea zastaví hned u eskalátorů.

Do vozu metra jsem vešla jako královna, a když jsem se uviděla ve skle dveří, královský pocit se znásobil. Rozhlédla jsem se po voze, abych zkontrolovala své poddané, metro se rozjelo a v tu chvíli povstal z nejbližšího sedadla pohledný, mladý muž.

„Prosím. Pojďte si sednout!“

Zpanikařila jsem. To říká mně?! Jo! Říká to mně! Určitě je slepý! Ale kdyby byl slepý, tak by mě neviděl. Nene! Není slepý! Je blbý!

S úsměvem jsem mu poděkovala.

„Děkuju. U muzea vystupuju.“

A to už jsme vjížděli na nástupiště, metro zastavilo, dveře se otevřely, a já, navenek usměvavá, ale vevnitř ponížená nespravedlností, která mě právě srazila na má královská kolena, jsem se pustila madla tak neopatrně, že jsem praštila dívku, stojící za mnou, loktem do čela.

Rudá rozpaky jsem se omluvila, dívka se usmála, že se nic nestalo, já vystoupila, a když jsem jela po eskalátoru nahoru, byla jsem ráda, že proradné metro, svědek zneuctění mého královského majestátu, odjíždí ze stanice.

A Řím – mlčel.

P. S.  Tento fejeton vyšel 27. 11. 2017 v Magazínu ONA DNES.