Nejlepší je, když lidé mají sluchátka v uších, která nejsou vidět a povídají si jakoby sami se sebou. A nebo něco chtějí po mně? "Prosím?" zeptala jsem se jich několikrát. "Ale já nemluvím s vámi," ujistili mě. Nevím, jestli to je trapas, ale určitě bych jim ráda sluchátka vytrchla z uší, aby konverzovali na chvíli v reálném světe.

Jsem rád, že alespoň někdo občas zvedne toto téma na denní světlo.

To mně vadí jakékoli pořvávání do telefonu na veřejnosti, v obchodech, dopravních prostředcích, ...

Já nevím, ale pokud mohla dnešní mládež - stejně jakožto i ostatní posluchači rozhlasu či diváci televize - někdy zaslechnout slova z úst našeho (zaplať pánbůh už bývalého) pana prezidenta - není se tedy co divit. No, za našich mladých časů by paní učitelky za tato slova dětičkám vyplachovaly pusu a jako studenti bychom určitě v tanečních u děvčat nezabodovali. Pokud nějaké to slovíčko uniklo, tak to nebývalo - s výjimkou snad hospod páté cenové kategorie - na veřejnosti. Ale doba se mění - a tak vojenskou pochodovou "My letci máme ocelové ptáky" vystřídaly mobily (a zvláště ty chytré).