Když se do sebe zamilují. Extremista a Romka.

Ten kluk se mi líbil. A zdálo se mi, že kouká k našemu stolku, ale na koho? Naklonila jsem se k Lucii a snažila se překřičet bubeníka, který se snažil ukázat, že mu to dneska jde líp než včera.

„Vidíš toho kluka v té zelené mikině? Kouká po tobě!“ Lucie, moje největší kamarádka už od první třídy, se kterou jsme šly i na stejnou střední školu, se ušklíbla.

„Chceš mi udělat radost? Nemusíš. Kouká po tobě! Po tobě, Andrejko, ne po mně!“

Spokojeně jsem si oddychla. Tomu se říká opravdové přátelství. Jiná holka by řekla, fakt, jo? a už by z něj nespustila oči. Nebo by mi domýšlivě odpověděla, já si toho všimla, tak na něj nečum ty!

Ale Lucie? Je moje zlatíčko.

A pak jsem uslyšela, bacha, jde sem, a než jsem se stačila nějak zatvářit, zelená mikina ke mně natáhla ruku.

„Půjdeš si se mnou zatancovat?“

Šla jsem. Když teď napíšu, že jsme se už od sebe nehnuli, budete si ťukat na čelo, že jsem sladká jak laskonka. A co mám asi tak napsat? Že jsme se na sebe už ani nepodívali? Nedotkli jsme se jeden druhého? Nepolíbili jsme se na dvoře? Proč bych to asi psala, když to není pravda?

Celý týden jsme si s Pavlem esemeskovali, v sobotu jsme šli do kina, v neděli jsme se jen tak procházeli a pak jsme si došli na večeři a večer mě doprovodil domů.

"Za týden jsem v sobotu v práci. Ale v neděli jedeme s partou do Městečka. Manifestovat. Proti násilí. Nesnáším násilí. Chceš jet se mnou?" Přikývla jsem. Proč ne? Také nemám ráda násilí. A Městečko není daleko. I volná sobota se mi hodí, musím se učit, v pondělí budeme psát písemku.

Jeli jsme tam vlakem, hned u nádraží jsme se seřadili, vedli jsme se s Pavlem za ruce, a on mě při pochodu seznamoval se svými kamarády. Když se kolem mě ozvalo skandování, chceme bílé město, chceme bílé město, podívala jsem se na něj. Chceme bílé město, křičel také.

Stáli jsme zrovna kousek od paneláku, v oknech byly vidět tváře Romů, někteří stáli na balkonech. Ve druhém poschodí stála u balkonových dveří mladá Romka, v náručí držela mimino a druhé dítě jí objímalo nohy a brečelo. Slyšela jsem ho až sem dolů.

Pustila jsem Pavlovu ruku, a když se na mě podíval, ukázala jsem na ni.

„To je Marie, moje švagrová. Bratr je určitě v práci. Jdu nahoru, pomůžu jí s dětmi. Slyšíš Tomáška, jak brečí?“

Proběhla jsem pár metrů po cestě k domovním dveřím, za kterými stálo několik mužů, soused Marie mě poznal, odemkl, pustil mě dovnitř a hned za mnou zamkl. V tu chvíli se na ulici ozval řev a mužům v chodbě se viditelně ulevilo.

„Policie. Konečně jsou tady,“ ozvalo se, ale to už jsem běžela po schodech. Přede dveřmi jsem vytáhla mobil a zavolala jsem Marii. Když se ozval její ustrašený hlas, řekla jsem jí, že jsem tady, za dveřmi bytu. Slyšela jsem, jak běží ke dveřím, odemyká, vtáhla mě dovnitř, a pak se mi rozplakala v náručí.

Tomášek stál ustrašeně v pokoji u malé Pavlínky, která ležela na gauči a spinkala.

Šla jsem k balkonu. Podívala jsem se na ulici, ale policie už lidi vytlačila na druhou stranu ulice. Pavla jsem nikde neviděla. Zavřela jsem balkonové dveře a kývla jsem na Marii.

„Pusť Tomáškovi nějakou pohádku a dívej se s ním, já nám udělám kafe. Hned jsem u vás. A zavolej bráchovi, že jsem tady, ať nemá strach!“

Byla jsem u nich až do večera. Kolem půl šesté jsem se podívala na hodinky. Vlak mi jede za chvíli. Budu muset jít.

„Marie, přijedeme všichni příští neděli. Máma má pro tebe plnou tašku věcí na děti a táta říkal, že ti musí spravit ty dveře u sklepa. A taky chceme vidět bráchu!“ Objaly jsme se a já se rozloučila s dětmi.

Když jsem byla na chodbě, slyšela jsem, jak se Marie zamyká. Na dva západy. 

Vyšla jsem z domu, přešla jsem silnici a podívala jsem se na balkon. Marie držela v náručí Tomáška a oba mi mávali, dokud jsem nezašla do ulice, kterou se šlo zkratkou k nádraží. 

Když jsem tam už skoro byla, někdo na mě zavolal. Pavel.

Zastavila jsem se. Šel pomalu ke mně. Měl sklopenou hlavu, do obličeje jsem mu neviděla a na vteřinu jsem dostala strach. Nesmíš se bát, okřikla jsem se. Nesmíš! Ty ani tvoje rodina jste nikdy neudělali nic špatného! Nemáte se za co stydět a nesmíte se bát!

Došel ke mně, a...

P. S.

Co bylo dál? Dopište si to sami. Je to na vás.