Když mě maminka zlobila

Maminka nerada telefonovala. Takže pokaždé, když mi zavolala, se mi rozklepalo srdce. A nejvíc se mi rozklepalo, když jsem byla v Praze, v Činoherním klubu na zkoušce a maminka byla ve Žlebech, víc jak sto kilometrů od Prahy.

Během zkoušky mám mobil na ticho, a protože v Činoherním klubu napovídám z první řady, mám ho položený na sedadle vedle sebe. Na jevišti byla v tu chvíli Ivana Chýlková s Vojtou Kotkem, text uměli oba perfektně, ale režisér, pan Smoček, jim do toho pořád mluvil, a tak potřebovali po jeho připomínkách, abych jim připomenula, kde textově navážeme, ale já si v tu chvíli všimla, že vedle mě na sedadle bliká mobil.

Maminka. Devadesátiletá maminka.

Rozklepalo se mi srdce, ale já musela napovídat a srdce se mi pořád klepalo, ale naštěstí byla za deset minut pauza, já popadla mobil, a když jsem se zeptala, co se stalo, mami, hlas se mi třásl a moje srdce se pořád klepalo.

„Co by se mělo stát,“ ozvalo se naštvaně, mně se ulevilo a srdce zvolnilo.

„Mám zkoušku, mamuno. Proč mi voláš,“ zeptala jsem se s úlevou, že jí nic není a maminka mi to hned vysvětlila.

„Volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal.“

„Tak ti zavolám po zkoušce,“ vnucovala jsem se a už jsem to měla.

„Ne! Dneska mi už nevolej! Pak mám seriál!“

Nevím, jak to máte s maminkami vy, ale já mám pocit, že jsem pořád dítě své maminky. A právě teď se tohle dítě naštvalo.

„Tak víš co, mami, já ti už volat nebudu. Zavolej mi sama, když budeš něco potřebovat, jo?“ A maminka v klidu souhlasila.

„Vždyť jo, nevolej mi. Když něco budu potřebovat, zavolám ti sama.“ A než telefon položila, ještě jednou mě upozornila na to, co mi už řekla.

„A už mi dneska nevolej!“

Bylo mi to líto a večer jsem si postěžovala dceři. Ta se, samozřejmě, na babičku naštvala, protože poznala, že mě to mrzí a její mamince nebude nikdo ubližovat a už vůbec jí nebude ubližovat její vlastní máma!

„Babička je potvora! Vykašli se na ni, mami, a nevolej jí!“

„Ritunko, ale mně to nedá,“ přiznala jsem svojí závislost na mamince a Rita se rozesmála.

„Tak se pak nediv, že ti řekne to, co ti řekla!“

15. října 2014 měla narozeniny. Bylo jí 92 let. Byla jsem v Praze na zkoušce, tak jsem jí chtěla zavolat, ale „volaný nebyl dostupný“.

Zvedla mi to až večer.

Popřála jsem jí a maminka se začala chlubit, jak dostala od vnuka Erika, se kterým bydlí, plnou tašku sladkostí a jak jí Erik přivezl sladkosti i od mého bratra Františka.

„Nevím, co mám sníst dřív,“ pochvalovala si. „Mám toho dva plné talíře!“

„Mami, ale já ti přece dala ten televizní pytel, do kterého se při televizi zabalíš a je ti krásně teplo,“ připomněla jsem jí náš dárek, který jsme jí s Ritou přivezly před týdnem.

„Ale to není k jídlu,“ řekla moje maminka a pak hovor ukončila. „A už mi dneska nevolej. Mám seriál.“

No... tak vidíš, mami. Takhle jsi mě zlobila a já si přesto přála, abys to dítě ve mně trápila ještě hodně dlouho! Ale odešla jsi za dva roky, v devadesáti čtyřech letech.

A tak když je mi po tobě hodně smutno, vzpomenu si, jak jsi mi zavolala do Činoherního klubu na zkoušku, já byla na infarkt, že se ti něco stalo a tys mi naštvaně řekla, volám ti, abys mi nevolala! Mám fotbal!