Kde máte pejska?

Každý pejskař, který uslyší tuhle otázku, se stane okamžitě vstřícný k osobě, která ji pronesla. Tato zákonitost postihla dneska ráno i mě.

„Je doma. Je horko a pan Fuchs s ním byl u Labe. Stačilo mu to.“

Hezky oblečená čtyřicítka, usměvavá a nikam nepospíchající, na rozdíl ode mě. V tašce jsem nesla tři různé balení čokoládových zmrzlin, abych doplnila zásoby v prvním fochu našeho mrazáku a nechtěla jsem se zdržovat, ale když se zeptala na Baxíka...

„Když jsme se viděly poprvé, tak ten váš pejsek sotva šel,“ pokračovala žena. „Říkala jste mi, že mu je strašně moc.“

Aha. Nemyslí Baxíka, ale Atíka. Ten umřel před šesti lety, bylo mu devatenáct. Mělo mě varovat, že se ke mně hlásí žena, na kterou se nepamatuju, a se kterou jsme se minimálně šest let neviděly? Mělo, ale nevarovalo mě nic.

Začala jsem jí vykládat, že máme nového jezevčíka, kterému bude šest let, ale přerušila mě.

„Měla jsem jednoho psa. Hodně mi pomohl, když jsem byla dlouho nemocná. Pak jsem se musela vrátit k mámě. Bez psa. Nechtěla ho. Ten covid všechno zhoršil! Lidi jsou nemocní, zlí, práce není, peníze nejsou. Já prodávala ve stánku, peněz bylo dost, ale zboží došlo, tak teď čekám, co bude. Byla jsem na Úřadu práce, ale tam mají práci jenom pro...“

Paní byla hodně rasistická. Jmenovala každou národnost, i tu, která třeba jenom stála u hraničního přechodu, ale do naší země nevstoupila a vrátila se.

„Dejte mi cigaretu,“ vybídla mě.

Celou dobu,co jsme spolu stály, jsem kouřila. Doma nekouřím, tak využívám cest, kde moje kouření moc nevadí, jako třeba teď. A cigarety zásadně nedávám, což každému žadateli, a že jich je, slušně řeknu.

Téhle jsem to neřekla. Když si pamatovala Atíka...

Vytáhla jsem krabičku, ona si vzala cigaretu, já se zeptala, jestli má zapalovač, ona řekla, že ne, že chce cigaretu, když vidí, že kouřím, půjčila jsem jí tedy i zapalovač.

Začala mluvit o tom, kde všude pracovala a že měla pokaždé smůlu. Že byla zamilovaná, ale zahnul jí. Že chtěla mít děti, ale teď je ráda, že je nemá. Nemá peníze. Nemá práci. Vrátila se jí těžká nemoc. S matkou se pořád hádají.

Byla strašně negativní a já na ni přestávala mít sílu.

„Musím už jít. Nesu zmrzlinu a chci jít ještě pro melouna.“

„Kam?“

„Tady naproti. K vietnamcům.“

„Tak k těm už v životě nepůjdu! Včera jsem tam byla než zavřeli a chtěla jsem, aby mi jeden meloun rozkrojil, a von řekl, že už nic krájet nebude. Že zavírá! Tam už nejdu! Potřebovala bych stovku. Máte?“

„Nemám.“

Pokrčila rameny, otočila se ode mě a šla. A já šla také...