Karel Gott v rychlíku Kolín - Praha

Dneska mám sobotu s Karlem Gottem. Jeho dopolední vzpomínání v rozhlase vystřídal na stejné stanici pořad Aleše Cibulky (kterému jsem v lednu 2010 poslala druhé vydání své knihy, Když muž miluje muže a on mi nepoděkoval), který si pozval... Karla Gotta. 

A já si teď vzpomněla na to, jak jsem jela s Karlem Gottem v rychlíku. Fakt! Bylo to v roce 2009. Karel Gott dostal den před tím od pana prezidenta Medaili Za zásluhy a druhý den nebylo v českých denících důležitější zprávy.                                                                                                                  

Jela jsem ráno do Činoherního klubu na zkoušku, a když jsem se usadila v kupé, kde seděli dva pánové a dívka, vytáhla jsem noviny. I pánové měli noviny, a tak netrvalo dlouho, a začali jsme si své pocity o medaili pro pana Gotta spontánně sdělovat, i když jsme se neznali.                                                                                

Pánové byli rezolutně proti medaili, určitě by si ji někdo jiný zasloužil víc, tvrdili. Kdo by to měl být, nevěděli, ale prý by se určitě někdo našel. Dívka pohrdavě sykala.

„Tss… Co pořád všichni máte? Tss… Naši to taky včera řešili. Táta dokonce volal kamarádovi. Tss… To je přece věc prezidenta, ne? Komu dá medaili a komu ji nedá. Tak co mu do toho každý kecá… Tss…“

Nadechla jsem se a řekla jsem statečně svůj názor.

„Já si myslím, že si medaili zaslouží. Bylo to v sedmé třídě, bylo mi třináct a pamatuju si, jak holky na jednu tabuli psaly, GOTT a na druhou, MATUŠKA. A vedle těch jmen dělaly čárky a ječely a předháněly se, u kterého jména bude víc čárek, a já jsem sice žádnou čárku udělat nešla, ale v duchu jsem fandila Gottovi. Měla jsem a mám ráda jeho písničky, hodí mě pokaždé do dobré nálady, nikdy mě nezklamou.“

Pánové s dívkou mě pozorně poslouchali, a protože nevypadali nepřátelsky, pokračovala jsem.

„A pak mám ještě jednu vzpomínku. Slečna tu dobu nepamatuje, ale pánové ano. Po osmašedesátém nám začali mizet kamarádi. Emigrovali. To byly strašně smutné ztráty. A když se po letech začalo mluvit o tom, že Karel Gott emigroval, nikdy nezapomenu na smutek, který jsem v tu chvíli ucítila. A nikdy nezapomenu na to, co mě tehdy napadlo. „To už nám tady nezůstane nikdo, kdo nám dává radost,“ řekla jsem si tehdy, a když jsme se po pár dnech dozvěděli, že Gott zůstává, nebyla jsem sama, kdo měl radost a komu se ulevilo.“

Pánové přikyvovali, že si na to také pamatují, začali jsme mluvit o Gottově profesionalitě, přidala se i dívka, že sice má ráda úplně jinou muziku, ale že Gotta taky může, že je to profík, probrali jsme, jak se udržuje v kondici, že se nebál založit na stará kolena rodinu, jak se chová hezky ke svým dětem - prostě naše cesta do Prahy proběhla v naprosté gottovské shodě, a když jsem šla po Václavském náměstí k ulici Ve Smečkách, kde je Činoherní klub, říkala jsem si, jak hezky mi tenhle den začal... 

V Činoherním klubu máme na baru každý den položené dvoje noviny. BLESK a MF DNES. Obojí si kupuje Lucinka, naše barmanka, která do Prahy dojíždí z Berouna a noviny si kupuje do autobusu. Mí kolegové, a přiznám se, že i já, BLESK prolistujeme, ale nejraději z něho nahlas cituje Petr Nárožný.

„Tak copak to tam dneska máme? Cože?! Ne!? No, to snad ne?! On má milenku? To ta milenka musí být slepá a hluchá!“

Samozřejmě, že se mluvilo i o včerejší gottovské medaili, a mě mile překvapilo, když se všichni rozčilovali nad tím, co jeden z novinářů napsal. Prý Gott celý život „jenom“ bavil lidi.

„A to je málo? Tak on „jenom“ bavil lidi. Kdy už si konečně páni redaktoři uvědomí, že to je obrovský dar, „bavit“ lidi a ne každému se to podaří tak, jako se to daří Gottovi,“ rozčiloval se Petr Nárožný, a když se na stranu Gotta přidal i Ondřej Vetchý, byla jsem na „svého“ Káju hodně, ale hodně hrdá...

P. S.

V úvodu jsem napsala:

... Jeho dopolední vzpomínání v rozhlase vystřídal na stejné stanici pořad Aleše Cibulky (kterému jsem v lednu 2010 poslala druhé vydání své knihy, Když muž miluje muže a on mi nepoděkoval)...

Musím to upřesnit. Aleš Cibulka mi děkovat nemusel, o žádnou knihu si mi neřekl, to já mu chtěla udělat radost, tak proč by děkoval. Ale když někomu cokoli pošlu, tak jsem ráda, když mi odpoví, abych měla jistotu, že mu to došlo. V tom snad nejsem výjimka. A opravdu nečekám na díky.

Od Aleše Cibulky mi nepřišlo nic, a tak když mi asi za tři měsíce poslal Jiří Hromada e-mail, který posílal více lidem a mezi nimi byl i e-mail A.C., využila jsem ho a zeptala se A.C., zda mu kniha přišla, posílala jsem mu ji totiž na adresu Českého rozhlasu. A.C. mi neodpověděl ani na tenhle e-mail. 

No... asi mě to mrzelo víc, než si myslím, a v podvědomí jsou tohle všechno měla negativně uložené, proto jsem to v úvodu popsala takhle blbě. Neobjektivně. Možná zle.

Aleš Cibulka je v tom nevinně. O žádnou moji knihu nestál. A navíc se k němu pravděpodobně ani nedostala. A můj e-mail šel bůhví na jakou e-mailovou adresu.

Promiňte, pane Cibulko.