Jeníčku, ty mě kakáš!

Několik let pozoruju v komunikaci s mými kamarádkami změnu. Desítky let jsme navzájem o svých mužích znaly základní informace a víc nás nezajímali - i tak jsme měly o čem mluvit. Poslední dobou se to ale radikálně změnilo!

Zjistily jsme, že naši muži stárnou stejně! Jako přes kopírák! Ať jedna z nás řekne cokoli, ostatní spokojeně přikývnou.

„Přesně jako ten můj.“

Dále jsme zjistily, že nám všem dělá dobře, že nejsme výjimky, protože Marta, Miluška, Alina, Romana a samozřejmě i já, máme doma stejného manžela.

„Stokrát jsem mu říkala, že Oskarovi dochází granule. Ať pro ně dojede. Stokrát,“ vzdychla si smířeně Romana. „Pokaždé to poslední dva roky dopadne tak, že sednu kousek od domu na autobus, dojedu do nákupního střediska, projdu pár obchodů, všude něco lehčího koupím a nakonec koupím pytel granulí. Pak počkám pět minut na autobus a jedu zase skoro před dům.“

„Ty vole, Romano, to děláme všechny, když jsme nebyly schopný udělat si za celej život řidičák,“ odfrkla si Miluška.

Romana zvedla významně ukázováček pravé ruky.

„To není všechno! Jako vždycky se mě zeptal na cenu, já řekla, čtyři stovky, on neřekl nic a za půl hodiny, když jsem pytel granulí otevřela, abych dala Oskarovi ochutnat vzorek, se mě znova zeptal, kolik stály. Automaticky jsem odpověděla, že čtyři stovky a dodala jsem, před chvílí jsem ti to říkala a on řekl...“

Přihlásila jsem se.

„Můžu dopovědět, co ti řekl? Řekl ti, neřekla jsi nic! Kdybys mi to řekla, neptal bych se!“

Kromě Marty jsme se všechny rozesmály a Romana na ni kývla.

„Co je, matko Terezo?“

„Byla jsem na Jeníčka sprostá. Už jsem to nevydržela. Půl hodiny jsme spolu řešili úplnou prkotinu a pak mu volal kolega, potřeboval poradit a Jeníček mu další půl hodinu zasvěceně vysvětloval, v čem je problém. Klepala jsem se vzteky!“

„Marto, to náhodou není špatný, klepat se vzteky,“ uklidnila jsem ji. „Restartuješ se! Všechno v těle se ti probudí! Já se klepu vzteky ráda! Baví mě to!“

„Ale já byla na Jeníčka poprvé v životě sprostá! Naštvalo mě, že se mnou mluví jako dement a s kolegou je z něj zase pan inženýr!“

„A cos mu řekla sprostýho,“ zeptala se Alena, stejně zvědavá jako já.

Marta si vzdychla.

„Řekla jsem mu, Jeníčku, ty mě kakáš!“

Zařvaly jsme smíchy, všichni v kavárně se na nás podívali a my se začaly okamžitě chovat jako pětasedmdesátileté důchodkyně.

„Tohle je ale přesný,“ šeptala Alena. „Oni se chovají jako dementi jenom s námi. Nezapínají mozek. Jsme jim úplně u prdele, kamarádky moje! Ale běda, když je na tu jejich dementnost upozorníme!“

„Dámy, dám příklad,“ ozvala se Miluška. „Jindra si stěžoval, že z něj padají všechny kalhoty. Řekla jsem mu, to víš, tělo se sesychá! A on po mně okamžitě vystřelil, tobě určitě!“

„Mně se včera zeptal, co jsem to koupila za šampon,“ přidala se Alena. „Že se mu pěšinka začala dělat víc nalevo, než ji má celej život. Řekla jsem mu, jestli to není tím, že byl u jiného holiče a on se mě hned zeptal, kdy vyčistím akvárium, že to slibuju od čtvrtka. Měl pravdu, tak jsem ho šla vyčistit.“

Popíjely jsme kafíčka, navzájem jsme se utvrzovaly v tom, jaké štěstí máme, že v tom nejedeme samy, ale jedeme v tom všechny a proto si o tom můžeme každý týden společně krásně povídat, a když jsme zaplatily a pomalu se sunuly k východu, musela jsem to říct! Musela. Bylo to silnější než já.

„Jeníčku, ty mě kakáš,“ zašeptala jsem, a když jsme všechny, tentokrát i Marta, vybuchly smíchy, bylo nám jasné, že se příště budeme muset sejít někde jinde...