Jen aby ten hrdina západu nepřišel z východu!

Nevím jak vy, ale mně se do začátku roku nenaskakuje dobře. A to se rozjíždím hóóódně pomalu! Tak jsem si pro letošní rozjezd našla skoro dvacet let staré vejšplechty ze hry, Hrdina západu.

V červnu 21. 6. 2007 byla v Činoherním klubu premiéra hry, Hrdina západu, kterou napsal John Millington Synge a režíroval ji Ondřej Sokol.

Na začátku zkoušení náš inspicient Stanley nezapřel naši generaci a významně poklepal na název hry. „Jen aby ten hrdina západu nepřišel z východu!“

Stáli jsme na dvorečku před zkušebnou a kouřili. Zastavila se u nás Romanka z kanceláře. Koukala jsem na ni a říkala si, tyhle holky, co sportují, mají tak krásný těla! Mám totiž doma dceru - basketbalistku. Zadíval se na ni i Vladimír Kratina. Koukal na ni dlouze, jak to umí jenom chlapi. Říkala jsem si, tak už to konečně řekni! Když to vidím já, musíš to vidět i ty! Mluv! Poklonu slyší každá ženská ráda! A pak se Kráťa nadechl a já se zatetelila! Je to poeta! Romantik! A herec k tomu! Neodflákne to! A pak to přišlo! „Podtejká vám záchod! Tady ten, vedle zkušebny! To je strašná ztráta! Já vím, vo čem mluvím! Zažil jsem to před rokem u mě na chalupě!“

Přišla jsem jednou na zkoušku a Michal Pavlata ukázal na moji černou blůzu. „Koukám, že ses na mě vyzbrojila!“ Vyvedla jsem ho z omylu. „Mám odpoledne od půl pátý besedu v Týnci nad Labem, jedu tam rovnou ze zkoušky. Pojedu v 15.07 panťákem. Budu tam akorát...“ Profesionální dojížděč Praha- Klánovice se zatvářil nechápavě. „Proč nejedeš dřív?!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak to nech na mně!“ Když dvě minuty po desáté hodině přišel na zkoušku režisér Ondřej Sokol, Michal na něho kývl. „Protože jsi tady nebyl včas, a první povinností odboráře je pracovat, učinil jsem jako stínový ředitel Činoherního klubu nevratné rozhodnutí, že Irena dneska zkouší do 13.45.“

Na zkoušky tehdy chodila paní Vítězslava Fryntová, která vyučuje přednes na DAMU. Všichni o ní mluvili nadšeně a Marek Taclík se jednou do debaty zapojil také. „Já jsem byl u paní Fryntový hodinu a půl! A nepochopil jsem nic!“ Ondřej Sokol se usmál. „Ale možná, že vona něco pochopila. A hned.“

Vladimír Kratina se svalil na zem a pan režisér ukázal na tlupu irských vesničanů. „A teď ho odtáhněte!“ Michal Pavlata mávl rukou. „Na to stačí jeden!“ Když se ale podíval na mohutnou postavu Kráti, omluvil se. „Pardon! Já zapomněl, že to není Aťka Janoušková, ale Kratina!“

Cestou z Hlaváku jsem se stavila v sekáči a koupila si nádhernou černou kombinézu. První, na koho jsem v divadle natrefila, byl Michal Pavlata. Dala jsem ji před sebe. „Michale, ta je, viď?“ Líbila se mu. „Vem si ji na sebe!“ Odmítla jsem, tak se mi aspoň podíval na prsa. „Kolikátky máš?“ Nevěděla jsem. „Můžu?“ Sáhl si a uznale pokýval hlavou. „Ty vole... to sou dvojky?!“ V tu chvíli přišel do divadla ředitel Procházka. Kombinézu jsem ukázala i jemu, a když jsem z něj také vydolovala chválu, práskla jsem na Michala, že mi sahal na prsa. Ředitel pokrčil rameny. „To víte, Ireno... to musí... aby neurazil...“

Byl začátek zkoušky, režisér Sokol seděl na kraji jeviště a během připomínek hledal zapalovač. „Míšo, půjčil bys mi, prosím tě, zapalovač?“ Michal Pavlata přikývl. „Samozřejmě. A to je taky to jediný pozitivní, co pro tebe na tyhle zkoušce můžu udělat.“

I když občas někdo na zkoušce chyběl, zkoušelo se pořád. Otmar Brancuzský si to pochvaloval. „To půjde i při představení! Pořád bude někdo chybět, ale vždycky se bude hrát!“ Ondřej Sokol přikývl. „Diváci budou říkat: Představte si, von byl sám a vodehrál to!“

Ondřej Sokol vzal rýč a položil ho na forbínu. „Sem ho položíš,“ kývl na Jaroslava Plesla. Michal Pavlata nesouhlasně zavrtěl hlavou. „To ti budou brát lidi domů.“ Vladimír Kratina našel okamžitě řešení. „Nesměj prodat představení zahrádkářům...“

Jednou po zkoušce jsem pochválila Lucinku z kanceláře, jak jí to dneska sluší. Hodila hlavinkou a koketně se usmála. „Mně to sluší furt, akorát už jsem se s tím naučila žít.“

Pan režisér nám poprvé pouštěl muziku, která zazní během hry. Michal Pavlata uznale přikývl. „Doteď jsem nevěděl, co s tou svojí rolí, a jen jsi mi pustil pár taktů, tak mám jasno!“

Byly připomínky. Ondřej Sokol se zahloubal nad svými papíry. „Tady mám napsané, že něco bylo dobrý... ale nevím co...“ Z přítmí hlediště se pohotově ozval Matěj Dadák. „Kafe...“