Jak ruský tank nepřejel sovětskou vlajku

V květnu 1968 jsem nastoupila do kolínského divadla jako uklízečka a uvaděčka, abych si dva roky počkala, až půjde nápověda do důchodu. V srpnu 1968 mi bylo osmnáct let.  

Bydlela jsem s rodiči a s dvěma bratry kousek od mostu přes Labe.

21. srpna 1968 mě tátův křik probudil před pátou hodinou. Nevadilo mi, že mě vzbudil, stejně bych za chvíli vstávala, ale proč, proboha, křičí?!

„Napadli nás Rusové! Napadli nás Rusové!“

Běhal po našem bytě a všechny nás vzbudil, ale co křičí, nám došlo, teprve když jsme si všimli, že v ruce drží sekyru.

Stál uprostřed velkého pokoje, kde spal s maminkou a jedenáctiletým bráškou Františkem, a já s Kájou, starším o dva roky, jsme přiběhli ze svých pokojů a stáli u dveří. Všichni jsme mlčeli a poslouchali to strašné hučení, které se na nás otevřenými okny valilo od Labe. Do ticha a hučení přiběhla z přízemí babička a vzala tátovi sekyru z ruky.

„Karle, neblázněte! Rusové vás zastřelí!“

A pak jsme se všichni z domova vytratili, táta s maminkou do práce, každý na jiný konec Kolína, babička zůstala doma s Františkem, Kája běžel k tankům a já chvíli stála na rohu spořitelny a koukala na most, přes který se valily tanky jeden za druhým.

Všude stáli lidé. Mlčky. Bezmocně. Vypadali, jako by vystoupili ze svých ranních snů a čekali, kdy se do nich vrátí, aby se probudili do života bez tanků.

Musela jsem jít do divadla vydrhnout dvě řady dřevěné podlahy v hledišti. Kdybych je dneska nevydrhla, nestačila bych hlediště připravit na první představení. V půl šesté jsem začala drhnout a v půl deváté jsem byla hotová. V divadle byly prázdniny, tak tady byla jenom vrátná, já a mé tři kolegyně uklízečky, staré dámy, které v půl deváté snídaly a o hučení nic nevěděly.

Vytratila jsem se z divadla a letěla na most.

Byly prázdniny, chodníky byly plné mladých lidí, volali jsme na ruské vojáky, idítě damój! Idítě damój! A když jsme se z malého tranzistorového rádia dozvěděli, že nás Rusové přijeli zachránit, protože je u nás kontrarevoluce, začali jsme volat, zděs nět kontrarevolúcija! Idítě damój! Okupánti!

Blížilo se poledne, tanky se pořád valily jeden za druhým a my byli čím dál zoufalejší. Najednou se kolona na konci mostu, v místech, kde tanky zahýbaly doleva a sjížděly z kopce, zastavila. Bylo ticho.

A já uviděla našeho Káju, jak stojí před tím prvním tankem, který zastavil celou kolonu, a na silnici, před jeho pásy, rozprostírá sovětskou vlajku. Pečlivě a pomalu. Pak se rychle vrátil do davu na chodníku.

Pořád bylo ticho.

Tank stál a jeho hlaveň se pomalu točila kolem dokola, jako by si nás prohlížela. Pak z tanku vylezl mladý vojáček, sebral vlajku, nastoupil s ní do tanku a ten se rozjel...

Seběhli jsme se kolem Káji a s námi k němu přišli i dva kolínští tajní, kterých jsme si do té doby nevšimli a prosili nás, abychom podobné věci už nedělali.

„Nemuselo by to dopadnout dobře. Mohli by střílet. Neprovokujte je!“

Mezitím přijeli z Prahy naši herci, u divadla se začaly podepisovat archy proti okupaci, já běžela koupit do galanterie trikolory a špendlíky, divadlo bylo během chvilky v obležení lidí, každý chtěl podepsat, že nesouhlasí s okupací a já stříhala trikoloru na tisíce malých kousků a pak mě museli vystřídat, protože se mi udělaly na prstech puchýře.

Vrátit se do svých snů, ze kterých nás 21. srpna 1968 probudily tanky, jsme mohli až za dlouhých dvacet jedna let...