Jak mi svou slepeckou holí podrazil nohy nevidomý spoluobčan

Stalo se mi to ve středu 29. února 2012, v 9.20., u stanice metra Muzeum. Kdyby se mnou nešla moje kolegyně z Činoherního klubu, inspicientka Markétka, nikdy bych tenhle blog nenapsala, protože by mi to nikdo nevěřil...

Přijela jsem vlakem z Kolína na Hlavní nádraží, sedla jsem na metro, dojela jsem k Muzeu a na eskalátoru jsem si všimla Markétky. Vyšly jsme ze stanice a pospíchaly jsme podchodem k posledním schodům, abychom přešly kousek po Václaváku, prošly pasáží u kina Blaník, vyšly Ve Smečkách a po pár desítkách metrů byly v Činoherním klubu.

"Smutný den," postěžovala jsem si jí, když jsme šly podchodem. "Seděla jsem v kupé se čtyřma chlapama, a měla jsem v kabelce housku se sekanou, zabalenou v alobalu. A neodvážila jsem si ji rozbalit..." Chápavě přikývla.

"No jo, to by to tam zavonělo..."

"A tak jsem se na ni těšila..." pokračovala jsem, ale najednou mi něco podrazilo nohy, instinktivně jsem před sebe natáhla ruce, padala jsem dopředu, praštila jsem sebou na obě kolena, ruce mě naštěstí zachytily, takže jsem o zem bouchla jenom špičkou nosu, spadly mi brýle, upadla mi kabelka, kterou jsem měla přes rameno, vůbec nic jsem nechápala, vedle sebe jsem po pravé straně uviděla bílou hůl, ale to už jsem se zvedala, vyděšená Markétka koukala, jestli mi neteče z nosu krev, a co noha, ptala se hned, ale mě zajímalo, jestli se mi nerozbily brýle a pak jsem si všimla toho nevidomého chlápka, asi pětačtyřicetiletého, který stál vedle mě a ptal se, jestli se mi něco nestalo, nebyla jsem schopná říct ani slovo, tak mu odpovídala Markétka, že to snad bude dobrý, že jsem už vstala, tak to snad nic nebude, a pak jsme šly spolu ke schodům a já opatrně zkoušela, jestli je noha v pořádku a trochu jsem si oddychla, protože jsem zatím mohla jít...

Víte, mám totiž z pádů hrůzu. Kdybych si zlámala nohu, tak jdu na vozík, protože by mě ruce na berlích neunesly - v roce 1954 jsem totiž dostala dětskou obrnu (polio), a po čtyřicítce se u mě projevily příznaky tzv. postpoliosyndromu, který se, kromě jiného, vyznačuje tím, že nám, obrnářům, odumírají neurony. Mně jich v rukou odumřelo už dost. A protože mám nohu po dětské obrně dole v kotníku operovanou, a nikdo by ji už nedal dohromady, jsem smířená s vozíkem (elektrickým a červeným!), ale snažím se ho oddálit, takže na sebe dávám pozor.

No jo... ale jak vidíte, je mi to prd platný!

Prosím vás, stalo se tohle už někomu z vás? Aby vám nevidomý, který svojí slepeckou holí kontroluje cestu před sebou a rozhání se s ní doleva, doprava, doleva, doprava, aby vám s ní podrazil nohy? On mi totiž tou holí zajel zezadu mezi nohy, proto jsem upadla! To se přece už někdy muselo někomu stát! Neříkejte mi, že jsem první!

No... když jsme to vyprávěly s Markétkou v Činoherním klubu, tak to tak vypadalo. A když jsem to před chvíli říkala Ritě, smála se tak, že nemohla mluvit.

"Mami, ty seš prostě nemožná," řekla, když se trochu přestala smát. "Ty prostě nemůžeš upadnout normálně! Tobě musí slepej strčit slepeckou hůl mezi nohy a ty přes ní upadneš! Teď si představ, že by se ti to stalo před Bratislavou!"

To vám vysvětlím. Někdo mě totiž pozval do slovenské Pošty pre teba. V sobotu, 25. února, jsme jeli do Bratislavy na natáčení, s panem Fuchsem a s Ritou. Vysílat se to bude 10. března, ve 20.00., na slovenské 1 (Jednotke).

"Teď si představ," pokračovala Rita a už se zase smála. "Že by se tě Katka (moderátorka slovenské Pošty pre teba) zeptala, a paní Irena, čo sa vám stalo, vy máte potlučený nos! A ty bys řekla, upadla jsem, podrazil mi nohy slepeckou holí slepec..."

A to už jsem se smála i já.

Teď sedím, levou nohu (to je ta po obrně) mám na židli pod stolem, bolavý kotník leduju pytlem zmražených hranolků, kolena mám tak oteklá, že vypadají jako těhotná, nos odřený, zápěstí mě bolí, jak jsem na ně dopadla... Ale napsala jsem tenhle blog, takže na umření to není. A Markétka mi řekla, abych zítra zůstala doma, že za mě vezme zkoušku, takže nemusím být nervózní, když se ráno na nohu nepostavím. Ono totiž stačí, když si s ní trochu hnu, a pak den nebo dva dny nechodím. A ta blbá hůl mi ten operovaný kotník přece jenom trochu pošramotila! Ale leduju, leduju, v pátek už bude dobře! Doufám.

Prosím vás, tenhle blog jsem nepsala kvůli sobě, já si teď dám na každého slepého bacha a před jejich holí se budu schovávat do průjezdů, napsala jsem ho kvůli vám, co vidíte, abyste si dali pozor, protože slepecká hůl, jak jste si právě přečetli, dokáže být pěkně nebezpečně zákeřná!

A napsala jsem ho pro všechny nevidomé, aby si uvědomili, co můžou svým šmejděním holí po zemi způsobit. Nesmí si myslet, že je každý uslyší a uhne jim z cesty. Měli by si uvědomit, co se může stát, když se jejich hůl dostane pod nohy někomu, kdo netuší, že jde za ním nevidomý. To by totiž upadl každý, to mi věřte!

Jdu hodit rozmražené hranolky do mrazáku a vezmu si na ledování zmraženou zeleninu...