Jak mě mrtvý Ládík pozdravil

To, že mrtví jsou tady s námi, vím od dětství. A věřím tomu. Jsou tady s námi a někdy nás na sebe upozorní. A když nás upozorní, tak my víme, že to upozornění je od nich.    

Náš kamarád Ládík umřel před rokem, ale já a moje dvě kamarádky jsme se to dozvěděly až teď.

Každá z nás ho měla za mlada ráda a on měl rád nás. Každou z nás měl rád jinak, ale myslím si, že nejradši měl mě, i když totéž si určitě myslí i ty dvě...

Domluvily jsme se a dneska jsme zajely na starý vesnický hřbitov, kde je Ládík pochovaný.

Hřbitov byl trochu zasněžený, nikde nikdo, ticho. Stály jsme u hlavních dveří, a protože jsme nevěděly, kde má Ládík hrob, rozdělila jsem úkoly.

"Ty jdi vlevo, ty vpravo a já jdu středem."

Procházely jsme hřbitov, a když jsem byla v polovině, řekla jsem nahlas, tak, Ládíku, kde seš?

Otočila jsem se a koukala jsem přímo na náhrobek s jeho jménem a s fotografií a ve stejné vteřině spadl ze stromu vedle mě, velký kus sněhu.

"Taky tě zdravím, Ládíku," řekla jsem tiše a rozbrečela jsem se.